Prince si chtěl vybrat manželku podle neobvyklé zkoušky. Bohatá princezna se jí odmítla zúčastnit a poslala místo sebe svou služebnou. To, co se stalo potom, šokovalo celý královský dvůr…

V královském paláci panoval od časného rána neobvyklý ruch. Z celého království i ze vzdálených sousedních zemí přijížděly kočáry s mladými ženami, které doufaly, že právě ony získají srdce prince Alexandra. Některé pocházely z bohatých šlechtických rodin, jiné byly dcerami mocných panovníků. Všechny však měly společný sen – stát se budoucí královnou.

Princ Alexandr byl mladý, pohledný a velmi bohatý. Mohl si vybrat téměř jakoukoli ženu, ale nechtěl, aby jeho budoucí manželka byla pouze krásná nebo pocházela z významné rodiny. Chtěl poznat její skutečnou povahu. Proto pro všechny připravil zkoušku, o které se v paláci mluvilo už několik dní.

Uprostřed velkého sálu nechal postavit dvě vysoké dřevěné podpěry a na ně umístit dlouhý, úzký trám. Byl tak tenký, že se na něj sotva vešla chodidla dospělého člověka. Pod konstrukcí ležely měkké žíněnky, aby se nikdo při pádu nezranil.

Když se všichni hosté shromáždili, Alexandr vystoupil před ně.

„Dámy a pánové, dnes si nebudu vybírat manželku podle krásy šatů, rodinného jména ani množství zlata, které její rodina vlastní. Chci ženu, která dokáže zachovat klid, když se ocitne v neobvyklé situaci. Proto jsem připravil jednoduchou zkoušku.“

Ukázal na dřevěný trám.

„Ta, která dokáže přejít z jednoho konce na druhý bez cizí pomoci, získá právo ucházet se o mou ruku.“

Sálem se rozlehl šepot.

Některé ženy se nervózně zasmály, jiné se začaly dívat na své boty. Většina z nich přijela v nádherných róbách, s dlouhými sukněmi a vysokými podpatky. Na takovou podmínku nebyla připravena žádná z nich.

První se přihlásila dcera bohatého vévody. Byla přesvědčená, že podobná maličkost ji nemůže zahanbit. Vykročila na trám, zvedla bradu a snažila se působit sebejistě. Už po dvou krocích jí však podpatek sklouzl ze dřeva. Ztratila rovnováhu a s hlasitým výkřikem dopadla na žíněnku.

Její účes se rozpadl a nádherná sukně se jí nepříjemně zamotala kolem nohou. Několik hostů se začalo smát.

Druhá soutěžící se rozhodla postupovat mnohem opatrněji. Jednou rukou si přidržovala šaty a druhou se snažila udržet rovnováhu. Jenže těžký lem se jí zachytil o botu. Po několika nejistých krocích spadla také.

Třetí žena se dostala téměř do poloviny. Když se však podívala dolů, přepadl ji strach. Rozhodila rukama, pokusila se zachytit rovnováhu, ale nakonec skončila na měkké podložce.

Každý další pád vyvolával nové salvy smíchu. Někteří dvořané začali dokonce uzavírat sázky, kolik kroků zvládne další účastnice.

Čas ubíhal a žádné z mladých žen se nepodařilo dojít na druhou stranu.

Nakonec přišla řada na princeznu Isabellu.

Byla považována za nejkrásnější ženu ze všech přítomných. Byla dcerou mocného panovníka ze sousedního království a její rodina patřila k nejbohatším v celé oblasti. Do sálu vstoupila ve vínových šatech zdobených zlatou výšivkou a drahými kameny. Na hlavě měla diamantovou čelenku a kolem krku náhrdelník, jehož hodnota by dokázala uživit celou vesnici.

Za ní kráčela její služebná Emma.

Na rozdíl od princezny měla na sobě staré hnědé šaty, které už dávno ztratily původní barvu. Rukávy byly několikrát zašívané a látka na spodním okraji byla potrhaná. Emma šla se sklopenou hlavou a snažila se být co nejméně nápadná.

Isabella se zastavila před trámem a pohrdavě si ho prohlédla.

„Výsosti, snad po mně nechcete, abych se účastnila takového nesmyslu?“ obrátila se na prince.

Alexandr zůstal klidný.

„Pravidla platí pro všechny stejně, princezno.“

„Jsem dcera krále. Nepřijela jsem sem proto, abych před celým dvorem dělala šaška.“

„Nikdo vás nenutí, abyste se účastnila,“ odpověděl Alexandr. „Ale bez splnění zkoušky nemůžete očekávat, že budete vybrána.“

Isabella sevřela rty. Nechtěla připustit, aby ji někdo před ostatními považoval za zbabělou. Zároveň se ale bála, že by při pádu zničila své drahé šaty a zesměšnila se před celým královským dvorem.

Pak se náhle otočila ke své služebné.

„Ať to udělá Emma!“

Sál na okamžik ztichl.

Isabella ukázala na dívku vedle sebe a hlasitě se zasmála.

„Nemám v úmyslu riskovat své šaty kvůli nějakému trámu. Ať to zkusí ona. Když spadne, nikomu to vadit nebude. Podívejte se na ni – nemá přece co ztratit!“

Několik hostů se rozesmálo.

Emma zbledla. Pomalu zvedla oči k princezně.

„Paní, prosím… Nikdy jsem nic podobného nedělala. Nevím, jestli to dokážu.“

„Kdo se tě ptal na tvůj názor?“ odsekla Isabella. „Jsi moje služebná. Uděláš, co ti přikážu.“

Emma sklopila hlavu.

Princ Alexandr však okamžitě zasáhl.

„Počkejte. Tato zkouška je určena ženám, které se ucházejí o mou ruku. Vaše služebná se nemusí ničeho účastnit.“

„Ale já jí to přikazuji!“ odpověděla Isabella podrážděně. „Alespoň se všichni pobaví.“

Alexandr se zadíval na Emmu. Všiml si jejích starých šatů, drobných jizev na rukou a nejistého postoje. Přesto v jejích očích zahlédl něco zvláštníh

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *