Každé ráno začínalo stejně. Můj šestnáctiletý syn Daniel odhrnul závěsy v ložnici a před jeho oknem se ve větru pohupovaly barevné podprsenky, kalhotky a další kusy spodního prádla na dlouhé šňůře sousedčina balkonu.
Nejdřív jsem si říkala, že jde jen o nešťastnou náhodu. Naše domy stály poměrně blízko sebe a balkony byly téměř naproti sobě. Jenže postupně jsem si všimla, že sousedka Margaret věší prádlo vždycky tak, aby bylo přímo před Danielovým oknem.
Někdy tam viselo celé dopoledne, jindy dokonce několik dní, dokud ho nevyměnila za další várku.
Daniel se začal cítit nepříjemně. Přestal ráno roztahovat závěsy a několikrát mě požádal, jestli bychom nemohli jeho pokoj přesunout jinam.
To mě opravdu rozzlobilo. Nechtěla jsem, aby se vlastní ložnici vyhýbal jen proto, že se dospělá žena nedokáže chovat ohleduplně.
Jednoho odpoledne jsem se proto rozhodla Margaret osobně navštívit.
Zaklepala jsem na její dveře a co nejklidněji jí vysvětlila, že její prádlo visí přímo před oknem dospívajícího chlapce. Nežádala jsem ji, aby přestala používat balkon. Jen jsem ji poprosila, zda by šňůru nemohla posunout na druhou stranu.
Margaret mě vyslechla, potom se hlasitě rozesmála.
„To snad nemyslíte vážně. Je to můj balkon. Budu si tam věšet, co chci. Jestli má váš syn problém s tím, že někde visí prádlo, ať si zatáhne závěsy.“
„Nejde o to, že někde visí prádlo. Jde o to, že ho věšíte přímo před jeho okno,“ odpověděla jsem.
„Tak si kupte žaluzie,“ odsekla a zabouchla mi dveře před nosem.
Vrátila jsem se domů s pocitem, že slušnost v tomto případě nikam nevede.
Několik dalších dní jsem se snažila problém neřešit. Jenže pokaždé, když jsem viděla Daniela, jak si automaticky nechává zatažené závěsy, připomnělo mi to Margaretin výsměch.
A pak jsem dostala nápad.
Nechtěla jsem se s ní hádat, poškozovat její majetek ani dělat nic nezákonného. Chtěla jsem jen, aby pochopila, jak nepříjemné je, když někdo bez ohledu na ostatní vystavuje něco přímo před jejich okny.
Následující ráno jsem vstala ještě před šestou hodinou. V garáži jsem našla velkou reklamní plachtu, kterou jsme kdysi používali při rodinné zahradní slavnosti. Byla obrovská, výrazná a měla na sobě nápis, který jsem si tehdy nechala vyrobit pro jednu sousedskou akci.
Kolem sedmé hodiny jsem ji upevnila na vlastní zahradě tak, aby byla dobře viditelná z protějšího balkonu.
Na plachtě stálo:
„SOUKROMÍ NENÍ LUXUS. OHLEDUPLNOST JE ZÁKLAD DOBRÝCH SOUSEDSKÝCH VZTAHŮ.“
Pod nápisem jsem přidala ještě menší větu:
„Některá okna nejsou výstavní galerie.“
Když Daniel vyšel z pokoje a uviděl, co jsem připravila, rozesmál se.
„Mami, ty ses zbláznila?“ zeptal se.
„Možná trochu,“ odpověděla jsem. „Ale někdo jí musí připomenout, že v tomhle domě nebydlí sama.“
Neuplynulo ani deset minut a Margaret vyšla na balkon s košem plným prádla. Jako obvykle zamířila ke šňůře před naším oknem.
Pak zvedla hlavu.
Její úsměv okamžitě zmizel.
Chvíli jen nevěřícně zírala na obrovský nápis. Potom prudce položila koš na zem a začala něco křičet směrem k našemu domu.
„Co to má znamenat?!“
Neodpověděla jsem. Jen jsem stála u okna a dívala se na ni.
Margaret zmizela uvnitř bytu. O několik okamžiků později se na balkon objevil její manžel Robert. Vypadal zmateně a očividně vůbec netušil, proč jeho žena tak hlasitě křičí.
Margaret mu ukázala na naši zahradu a začala mu něco vysvětlovat. Robert se podíval na plachtu, potom na její šňůru s prádlem a nakonec na naše okno.
A pak se stalo něco, co jsem opravdu nečekala.
Robert se otočil k manželce a řekl tak hlasitě, že jsem jeho slova slyšela i přes zavřené okno:
„Ty jsi to opravdu věšela přímo před jejich syna?“

Margaret začala okamžitě protestovat.
„Je to můj balkon! Můžu si tam dělat, co chci!“
„To sice můžeš, ale nemusíš být schválně nepříjemná,“ odpověděl jí.
Zůstala jsem stát jako opařená. Poprvé za celé týdny někdo z její domácnosti vyslovil přesně to, co jsem se jí snažila vysvětlit.
Robert si povzdechl, sebral koš a začal prádlo sundávat.
Margaret mu ho chtěla vytrhnout z rukou, ale on ji zastavil.
„Už toho nech. Jestli tě sousedka slušně požádala, abys to posunula, měla jsi to udělat. Nemusíme se kvůli takové hlouposti hádat s celou ulicí.“
Odpoledne někdo zazvonil u našich dveří.
Byla to Margaret.
Tentokrát neměla na tváři obvyklý sebejistý úsměv. Stála tam s rukama založenýma na hrudi a několik vteřin hledala správná slova.
„Můj manžel říká, že bych se vám měla omluvit,“ řekla nakonec.
„A co si myslíte vy?“ zeptala jsem se.
Podívala se na zem.
„Možná jsem to trochu přehnala.“
„Nešlo mi o vaše prádlo, Margaret. Šlo mi o to, že jste věděla, že to mému synovi vadí, a přesto jste pokračovala. Když jsem vás požádala o obyčejnou ohleduplnost, vysmála jste se mi.“
Chvíli mlčela.
Potom tiše přiznala, že ji moje první žádost rozčílil