Pohřeb je vždy smutnou událostí, ale to, co se odehrálo onoho slunečného dne na vesnickém hřbitově, se proměnilo v cosi děsivého a nevysvětlitelného. Celá obec se ještě dlouhé týdny nedokázala vzpamatovat z toho, čeho byla svědkem.

Rodiče, příbuzní, sousedé i přátelé se shromáždili, aby doprovodili malou dívku na její poslední cestě. Nebe bylo jasné, vítr jen lehce šuměl mezi stromy a vše působilo klidně – zcela obyčejně, jako při stovkách jiných pohřbů. Lidé tiše plakali, farář četl modlitbu a hrobníci se chystali spustit malou rakev do čerstvě vykopaného hrobu. Nikdo netušil, že o několik okamžiků později se celý obřad promění v hrůznou podívanou.

Jakmile rakev dosedla na dno jámy, půda se náhle zachvěla. Zpočátku jen nepatrně, jako by hrob dýchal. Potom se povrch začal viditelně hýbat a praskat. A najednou – desítky, ba stovky hadů se vyhrnuly z vlhké země ven. Syčeli, klouzali po víku rakve, ovíjeli se kolem okrajů a zdvihali hlavy, jako by hlídali.

Ženy vykřikly a ustoupily, muži se snažili hrozivá stvoření zahnat, ale pak přišlo ještě cosi horšího. Z prasklin v zemi se začali vynořovat černí štíři. Plazili se rychle, cíleně, a v mžiku zaplnili prostor kolem rakve. Vypadalo to, jako by je k sobě přitahovala neviditelná síla.

Dav oněměl. Atmosféra se změnila v tíživé ticho přerušované jen sykotem a škrábáním drobných nohou o dřevo. Farář zbledl, třesoucí se rukou svíral kříž a nebyl schopný pokračovat v modlitbě. Lidé šeptali:
– To je znamení…
– Duše té dívky nenajde klid…
– Toto místo je prokleté…

Strach se šířil rychleji než oheň. Někteří chtěli utéct, jiní stáli jako přikovaní. Pohřební obřad se přerušil, všichni hleděli na hrozný výjev, který se jim odehrával před očima.

Starší muži se však odvážili přistoupit blíž, aby zjistili, co se vlastně děje. A to, co spatřili, způsobilo, že i těm nejodvážnějším ztuhla krev v žilách. Nebylo pochyb, že hadi a štíři nepřišli náhodou. Všichni vycházeli ze stejného místa – přímo z prostoru pod rakví.

Hrobníci si v tu chvíli vzpomněli na zvláštní dutiny, na které narazili při kopání jámy. Nevěnovali jim pozornost, mysleli si, že jde jen o prázdné chodbičky. Ve skutečnosti to však byly nory, které patřily celé kolonii jedovatých plazů a členovců. Nikdo netušil, že právě pod tímto místem se ukrývá jejich hnízdo.

Jenže to nebylo všechno. Na víku rakve se objevily drobné praskliny a zpod věnců začala vytékat vonná balzamovací pryskyřice, kterou byla rakev natřena. Její sladký, pronikavý zápach působil na hady a štíry jako magnet. Právě tato vůně je přilákala na povrch – a přímo k tělu mrtvé dívky.

Zjištění ohromilo všechny přítomné. Vysvětlení bylo racionální, ale hrůzný obraz, kdy stovky nebezpečných tvorů obklopují dětskou rakev, už nikdo nevymaže z paměti. Lidé měli pocit, že příroda sama se rozhodla zasáhnout do obřadu a vzít si prostor zpět.

Když se kněz konečně vzpamatoval, se sevřeným hrdlem dokončil modlitbu. Hrobníci, ačkoliv jim ruce drkotaly, začali rychle házet hlínu do jámy. Několik hadů a štírů se stáhlo zpět do podzemních puklin, jiní se pomalu ukryli pod vrstvu zeminy. Vypadalo to, jako by jejich úkol skončil.

Po pohřbu vládlo mezi lidmi ticho a rozpaky. Někteří tvrdili, že šlo o nešťastnou náhodu – rakev a její vůně přilákaly tvory z jejich úkrytu. Jiní byli přesvědčeni, že to byla výstraha, znamení, že duše dívky zůstane neklidná. Všichni se však shodli, že něco podobného nikdy nezažili a snad už ani nezažijí.

Od té chvíle se o hrobu malé dívky mluví šeptem. Každý, kdo tam přijde zapálit svíčku, si v duchu vybaví den, kdy z čerstvého hrobu vylézaly stovky hadů a štírů, aby obklopily její rakev.