Nikdy jsem si nepředstavovala, že největší problém na mé svatbě nebude počasí, nervozita ani nečekané komplikace, ale žena, která měla být jedním z nejdůležitějších hostů. Moje tchyně Larisa se totiž rozhodla, že můj svatební den bude patřit především jí. A když jsem zjistila, kam až je ochotná zajít, pochopila jsem, že musím něco udělat.

Jen několik minut před obřadem zastavila před svatebním areálem dlouhá černá limuzína. Myslela jsem si, že přijíždějí další hosté. Když se ale otevřely dveře a vystoupila Larisa, doslova mi spadla brada.

Měla na sobě dlouhé bílé krajkové šaty s odhalenými rameny. Jejich střih i zdobení nápadně připomínaly mé vlastní svatební šaty. Vlasy měla dokonale upravené do slavnostního účesu a na hlavě jí seděl průsvitný bílý doplněk připomínající krátký závoj.

Vypadala, jako by se chystala stát před oltářem ona sama.

Mé kamarádky si vyměnily překvapené pohledy. Jedna z nich dokonce nevěřícně zašeptala:

„To snad nemyslí vážně.“

Larisa však působila naprosto spokojeně. Pomalu ke mně přišla, prohlédla si mě od hlavy až k patě a nasadila svůj typický nevinný úsměv.

„Jé, promiň, drahá! Tyhle šaty jsem si vybrala úplnou náhodou. Ale to přece nevadí, ne? Dneska budeme vypadat jako družičky!“

V tu chvíli jsem měla chuť jí říct všechno, co si o jejím chování myslím. Jenže do obřadu zbývalo několik minut, hosté už přicházeli a fotograf pořizoval první snímky.

Nechtěla jsem si nechat zničit vlastní svatbu ještě předtím, než vůbec začala.

Nuceně jsem se usmála a odešla se připravit k obřadu.

Tehdy jsem ještě netušila, že bílé šaty jsou pouze začátkem jejího představení.

Během svatební oslavy se Larisa chovala, jako by byla hlavní hostitelkou. Kdykoli k nám někdo přišel pogratulovat, okamžitě se objevila vedle nás a začala mluvit dříve, než jsem stačila otevřít ústa.

Když někdo pochválil její vzhled, s potěšením přijímala komplimenty.

„Děkuji vám! Na dnešní den jsem se opravdu dlouho připravovala,“ odpovídala a významně se usmívala.

Několikrát se dokonce stalo, že hosté předali svatební dary a Larisa se po nich natáhla jako první. Potom je začala prohlížet a komentovat, jako by byly určené jí.

Snažila jsem se zachovat klid. Říkala jsem si, že jde o jeden den a že nestojí za to kazit atmosféru kvůli její potřebě být středem pozornosti.

Jenže během fotografování překročila hranici, kterou už jsem nemohla ignorovat.

Fotograf nás požádal, abychom se s manželem postavili pod krásný květinový oblouk. Chtěl pořídit několik romantických fotografií novomanželů.

Sotva jsem vykročila směrem k manželovi, Larisa se k nám přiřítila, chytila svého syna za paži a postavila se přímo vedle něj.

„Počkejte! Nejdřív vyfoťte nás dva. Matka a syn si přece také zaslouží krásnou vzpomínku na tento den!“

Fotograf se rozpačitě usmál a podíval se na mě, jako by čekal, že situaci nějak vyřeším.

Larisa však už pózovala. Přitiskla se k synovi, upravila si vlasy a s úsměvem hleděla do objektivu.

Můj manžel se nervózně zasmál a nechal ji, aby se s ním vyfotografovala.

Po několika snímcích jsem se pokusila přistoupit blíž. Larisa se ale ani nepohnula.

„Ještě jeden, prosím. A tentokrát trochu z druhé strany,“ požádala fotografa.

Stála jsem několik kroků od vlastního manžela a připadala si jako cizí člověk na cizí svatbě.

V tu chvíli mi konečně došlo, co se děje.

Nešlo jen o bílé šaty, nevhodné poznámky nebo přehnanou touhu po pozornosti. Larisa mi chtěla ukázat, že i po svatbě bude mít v životě svého syna hlavní slovo.

A pokud jí to dovolím dnes, bude se to opakovat při každé rodinné oslavě, každém rozhodnutí a každé důležité události.

Rozhodla jsem se proto, že už nebudu mlčet.

Pomalu jsem přistoupila k fotografovi a požádala ho, aby na chvíli přestal fotografovat.

Potom jsem se obrátila k manželovi.

„Miláčku, mohl bys na okamžik přijít ke mně? Potřebuji s tebou něco vyřešit.“

Podíval se na mě a konečně si všiml, že nejde o obyčejnou žárlivost. Vzal mě za ruku a ustoupili jsme stranou.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Podívej se kolem sebe. Tvoje matka přišla na naši svatbu v bílých šatech, celý večer se chová jako nevěsta a teď se dokonce postavila na mé místo při fotografování. Opravdu ti to připadá normální?“

Manžel se nejprve podíval na svou matku a potom zpátky na mě. Několik vteřin mlčel.

„Promluvím s ní,“ řekl nakonec.

„Ne. Tentokrát to musíme vyřešit společně.“

Vrátili jsme se k fotografovi a požádali ho, aby pořídil fotografii pouze nás dvou. Larisa se okamžitě zamračila.

„A co já? Copak už se mnou nikdo nechce mít fotografii?“

Podívala jsem se na ni a klidně odpověděla:

„Samozřejmě, že ano. Ale nejdříve bychom si měli udělat fotografie novomanželů. Je to přece naše svatba.“

Larisa se pokusila něco namítnout, ale můj manžel ji tentokrát přerušil.

„Mami, prosím tě. Dnes je den, který patří nám dvěma. Nech nás chvíli samotné.“

Její výraz s