Byly dvě hodiny a třicet minut ráno, když Karin Durandová zvedla unavené oči k nástěnným hodinám na novorozeneckém oddělení nemocnice v Lyonu. Za sebou měla osmnáct hodin náročné služby. Každý sval ji bolel, oči ji pálily nedostatkem spánku, ale přesto nedokázala vypnout svou pozornost ani na jedinou vteřinu.
Za dvanáct let práce s předčasně narozenými dětmi si zvykla na situace, které by většina lidí nedokázala ani představit. Viděla miminka bojovat o každý nádech, rodiče plakat radostí i zoufalstvím a lékaře, kteří někdy dokázali přivést zpět k životu dítě, nad kterým už ostatní téměř zlomili hůl.
Přesto existovaly okamžiky, na které se člověk nemohl připravit.
A právě takový okamžik měl přijít během této noční směny.
Interkomem se náhle rozezněl naléhavý signál. Červený kód. Do nemocnice převáželi devětadvacetiletou Mariannu Rousselovou, která byla ve třicátém týdnu těhotenství a čekala dvojčata. Její stav byl kritický a lékaři museli okamžitě zasáhnout.
Karin si bez váhání natáhla rukavice a připravila dva inkubátory. Během několika minut se oddělení proměnilo v místo plné rychlých kroků, naléhavých pokynů a připraveného zdravotnického vybavení.
Mariannu přivezli na lůžku. Byla téměř v bezvědomí, její tvář byla nepřirozeně bledá a na prostěradle byly viditelné stopy krvácení. Za ní běžel její manžel Didier. V očích měl strach člověka, který právě pochopil, že může během několika minut přijít o všechno, na čem mu záleží.
„Prosím, zachraňte je,“ opakoval zoufale. „Obě naše holčičky.“
Marianna na okamžik otevřela oči. Slabě se nadechla a téměř neslyšně zašeptala:
„Moje holčičky…“
Potom znovu ztratila vědomí.
Porod začal okamžitě.
První děvčátko přišlo na svět po několika minutách. Byla to Lucie. Její drobný hrudníček se zvedal a z úst se ozval slabý, ale slyšitelný pláč. Tým ji rychle přenesl do připraveného inkubátoru.
Druhá holčička, Renée, se narodila krátce poté.
Jenže tentokrát se žádný pláč neozval.
Její tělíčko mělo šedomodrou barvu a nereagovalo na první podněty. Lékaři okamžitě zahájili resuscitaci. Karin podávala potřebné vybavení a sledovala každý pohyb zdravotníků. Všichni pracovali s maximálním soustředěním.
Ubíhaly sekundy.
Potom minuty.
Nakonec vedoucí lékař pomalu sklonil hlavu. Jeho výraz se změnil a hlas ztišil.
„Je mi to líto. Ztratili jsme ji.“
V místnosti nastalo ticho.
Karin se podívala na malou Renée. Byla tak drobná, že se téměř ztrácela v rukou zdravotníků. Vedle ní mezitím Lucie bojovala o každý nádech, ale alespoň žila.
V tu chvíli se Karin vrátila bolestná vzpomínka z vlastního dětství. Také se narodila jako dvojče. Její sestřička však při porodu zemřela a Karin nikdy nedostala možnost poznat člověka, který měl být její první životní společnicí.
Tuto ztrátu v sobě nosila celý život.
Nyní stála před dvěma děvčátky a měla pocit, jako by se historie znovu opakovala.
O několik hodin později se Marianna konečně probrala. Byla zesláblá a zmatená. Její manžel seděl vedle postele a držel ji za ruku.
„Kde jsou moje děti?“ zeptala se okamžitě.
Didier sklopil oči. Nedokázal jí odpovědět.
Do pokoje vstoupila Karin. Na tváři měla profesionální výraz, ale v očích se jí zračil smutek.
„Vaše Lucie je stabilizovaná. Lékaři ji dál sledují,“ řekla opatrně.
Marianna se na ni podívala.
„A Renée?“
Karin na chvíli zaváhala.
„Je mi to moc líto.“
Marianna zavřela oči a z tváří jí začaly stékat slzy. Nevykřikovala, nekladla další otázky. Jen pevně sevřela manželovu ruku a opakovala jméno své druhé dcery.
Po chvíli se znovu obrátila ke Karin.
„Můžu je vidět? Obě? Prosím. Potřebuji se s nimi rozloučit.“
Karin cítila, jak se jí svírá hrdlo. Věděla, že takové rozloučení může být pro rodiče nesmírně důležité. Po konzultaci s lékařem proto připravila bezpečné a důstojné podmínky, aby se rodiče mohli s oběma holčičkami setkat.
Nejdříve přivezla Lucii v jejím inkubátoru. Potom opatrně přinesla Renée, zabalenou do měkké přikrývky.
Položila je vedle sebe tak, aby je Marianna mohla vidět.
Dvě sestřičky.
Dvě malé tváře.
Dvě děti, které ještě před několika hodinami sdílely jeden bezpečný prostor v matčině těle.
Marianna se rozplakala.
„Podívej se na ni, Didier,“ zašeptala. „Mají stejné nosíky.“
Didier se sklonil nad oběma dcerami a políbil Mariannu na čelo.
Karin mezitím upravila polohu Lucie a zkontrolovala její hadičky. Když se odtáhla, všimla si, že se živé miminko nepatrně pohnulo.
Jeho drobná ručička se pomalu natáhla směrem k sestřičce.
Prstíky se dotkly přikrývky, která obklopovala Renée.
Karin se na okamžik usmála. U předčasně narozených dětí byly podobné pohyby běžné. Miminka reagovala na doteky, zvuky i změny polohy.
Jenže potom se stalo něco dalšího.
Lucie začala nepatrně pohybovat hlavou. Její ručička se znovu natáhla a prstíky tentokrát spočinuly přímo na ruce její sestry.
A v té chvíli Karin