Ztráta životního partnera zanechává v duši prázdnotu, kterou se každý snaží zacelit po svém. Když otec ovdověl, dcera ho zpočátku podporovala v tom, aby zkusil najít novou společnost a nebyl sám. Jenže když uplynul rok a půl a restaurací La Bella Vita prošlo šest různých žen – z nichž každá po jediné večeři s otcem beze stopy zmizela, přestala to být obyčejná smůla v lásce. Žádná zpráva, žádné vysvětlení, žádné další rande. Jako by se po nich pokaždé slehla zem.

Když dcera nedokázala dál snášet tíživé ticho a otcovy vyhýbavé odpovědi, usedla do auta a vydala se přímo do podniku. Chtěla znát odpovědi. Stačilo však vyslovit otcovo jméno a chování obsluhy se rázem proměnilo v panický strach.

Strach za barem a šokující fotografie

Číšník, který k ní přistoupil, zbledl a nervózně se rozhlédl po prázdné odpolední restauraci. Když ho poprosila o pravdu, přiblížil se k ní a s třesoucím se hlasem zašeptal:

„Váš otec sem chodí už dlouhá léta, slečno. Mnohem déle, než si myslíte. Ale ty večeře… ty neprobíhají tak, jak si představujete.“

Než stihla cokoliv namítnout, číšník sáhl pod dřevěný pult, vytáhl starou, zažloutlou fotografii a položil ji před ni na stůl.

V tu chvíli jí krev v žilách doslova zmrzla.

Na snímku byl její otec – mladší, usměvavý, v obleku. Vedle něj seděla žena v elegantních šatech a s perlovým náhrdelníkem. Byla to přesná kopie jedné z těch „šesti žen“, které v posledním roce s otcem večeřely. Jenže tato fotografie byla vytištěná před dvaceti lety. A žena na ní nebyla nová známost z internetu.

Byla to matka. Přesněji řečeno – žena, o které celých dvacet let žila v domnění, že zemřela při tragické autonehodě na italské dálnici.

Pravda, která neměla spatřit světlo světa

Než se dcera stačila nadechnout, číšník pokračoval s mrazivým klidem:

„Váš otec sem nevodí nové přítelkyně. Každý rok, pokaždé s jinou vizážistkou, parukou a šaty, sem přivádí vaši matku. Ona totiž nezemřela při nehodě. Před dvaceti lety utrpěla těžké poškození mozku a trpí vzácnou formou amnézie s bludy. Každých pár měsíců prožívá v mysli záchvat minulosti a věří, že je cizí ženou, se kterou se otec teprve seznamuje. Otec hraje tuto bolestnou hru už léta, jen aby jí pokaždé znovu a znovu dokázal nabídnout večeři a získat si její srdce – ačkoliv ona ho pokaždé ráno po probuzení opět naprosto zapomene.“

V tu chvíli dcera pochopila všechno. Slzy se jírvaly do očí, když si uvědomila, že za podivnými mizejícími ženami nestíhala žádná záhadná krutost, ale nekonečná, srdcervoucí oddanost muže, který svou ženu nepřestal milovat ani ve chvíli, kdy ho ona sama dávno přestala poznávat.