Šestiletý Matěj poskakoval na židli vedle své těhotné tety Lucie a se smíchem jí poklepával na obrovské břicho.

„Pojď už ven, miminko! Chci tě vidět!“ vykřikoval nadšeně.

Lucie se zasmála a opatrně si položila ruku na břicho. Do porodu jí zbývalo ještě několik týdnů, a přestože se poslední dny cítila unavená, těšila se na chvíli, kdy konečně sevře své dítě v náručí.

„Matěji, slez dolů, prosím tě. Teta potřebuje odpočívat,“ napomenula ho.

Chlapec ji však neposlechl. Pokusil se na židli otočit, noha mu uklouzla a on ztratil rovnováhu. Než Lucie stačila zareagovat, spadl přímo na její břicho.

„Au!“ vykřikla a prudce se předklonila.

Matěj se okamžitě rozplakal. Lucie se ho pokusila uklidnit, ale v tu chvíli jí projela podbřiškem ostrá bolest. Chytila se okraje stolu a snažila se zhluboka dýchat.

„To nic, zlatíčko. Běž za babičkou,“ zašeptala chlapci, přestože sama začínala panikařit.

O několik vteřin později ucítila mezi nohama teplou tekutinu.

Když sklopila oči, pochopila, že jí právě odtekla plodová voda.

„Pomoc!“ zavolala směrem ke kuchyni. „Prosím vás, pojďte sem! Něco se děje!“

V obývacím pokoji se objevila její tchyně Marta a za ní švagrová Ivana. Obě se na Lucii podívaly, ale místo obav se na jejich tvářích objevil pobavený úsměv.

„Co zase vyvádíš?“ zeptala se Marta.

„Spadlo na mě dítě. Bolí mě břicho a odtekla mi voda,“ odpověděla Lucie roztřeseným hlasem. „Musíme zavolat záchranku.“

Ivana se zasmála.

„Ty už snad rodíš pokaždé, když tě něco zabolí. Vždyť máš ještě čas.“

„Já si nevymýšlím!“ vykřikla Lucie, když jí břichem projela další vlna bolesti. „Prosím vás, zavolejte pomoc!“

Marta jen mávla rukou.

„Když budeš takhle hysterčit, akorát vystrašíš malého. Vstaň, převlékni se a přestaň dělat divadlo.“

Lucie se pokusila zvednout, ale bolest ji okamžitě donutila znovu se posadit. Začala se třást a po tvářích jí stékaly slzy.

Věděla, že něco není v pořádku.

Sáhla po telefonu položeném na stole. Potřebovala zavolat manželovi Petrovi. Byl v práci, ale určitě by jí uvěřil. Vždycky jí říkal, že kdyby se cokoli stalo, má mu okamžitě zavolat.

Prsty se jí třásly tak silně, že málem upustila telefon.

Vyhledala jeho číslo.

Jenže než stačila stisknout tlačítko pro volání, Ivana jí telefon vytrhla z ruky.

„Nejdřív se uklidni. Nebudeš Petrovi volat kvůli každé maličkosti.“

„Vrať mi ho!“ vykřikla Lucie.

Pokusila se vstát, ale náhle ucítila prudký tlak v podbřišku. Z hrdla se jí vydral bolestivý výkřik a sesunula se na kolena.

Marta konečně přestala s úsměvem přihlížet.

„Ivano, co to s ní je?“

„Já nevím!“ odpověděla švagrová a ustoupila o krok.

Lucie se oběma rukama chytila za břicho. Bolest přicházela v rychlých vlnách a mezi jednotlivými nádechy sotva dokázala promluvit.

„Prosím… zavolejte záchranku…“

Vtom se z jejího telefonu, který Ivana stále držela, ozval hlas.

Petr volal zpátky.

Při pokusu o vytočení jeho čísla se totiž hovor na okamžik spojil a následně přerušil. Petr si všiml podivného spojení a okamžitě zavolal zpět.

„Lucie? Co se děje? Proč jsi mi volala?“

Ivana ztuhla.

Marta jí naznačila, aby telefon vypnula.

Jenže Petr na druhém konci zaslechl Luciin výkřik.

„Lucie! Slyšíš mě?“

„Petře… pomoz mi…“ podařilo se jí zašeptat.

Potom se ozval další bolestivý výkřik a telefon spadl na podlahu.

Petr už na nic nečekal. Okamžitě zavolal záchrannou službu a nadiktoval adresu. Potom vyrazil z práce, aniž by si stihl vzít bundu.

V domě mezitím zavládla panika.

Marta konečně pochopila, že nejde o žádné divadlo. Lucie ležela na boku, bledá a zpocená, a snažila se pravidelně dýchat.

„Co máme dělat?“ zeptala se Marta, tentokrát bez jediné stopy po předchozím posměchu.

„Zavolejte záchranku!“ vykřikla Lucie.

„Už jsem volala,“ zalhala Ivana, ale její hlas se třásl.

Pravda byla taková, že pomoc ještě nezavolala. Věřila, že Lucie přehání, a teď se bála přiznat, co udělala.

Matěj stál u dveří a plakal.

„Babičko, teta umře?“

Marta ho objala, ale nedokázala mu odpovědět.

Vtom Lucie znovu vykřikla a přitiskla si ruce k břichu. Marta konečně popadla vlastní telefon a zavolala na tísňovou linku. Dispečerka jí přikázala, aby zůstala u Lucie, sledovala její stav a řídila se pokyny operátora.

Jenže pak se stalo něco, co všechny vyděsilo ještě víc.

Lucie náhle přestala odpovídat.

„Lucie!“ Marta k ní poklekla a dotkla se jejího ramene. „Slyšíš mě?“

Mladá žena měla zavřené oči a dýchala velmi mělce. Marta začala zoufale volat její jméno, zatímco dispečerka po telefonu zjišťovala její stav a vedla ji dalšími kroky.

V tu chvíli se rozletěly vstupní dveře.

Petr vběhl dovnitř a spatřil svou ženu na podlaze. Když uviděl její bledou tvář a mokré oblečení, úplně se mu podlomila kolena.

„Lucie! Jsem tady, lásko!“

Klekl si vedle ní, chytil ji za ruku a opakoval její jméno. Když se Lucie na okamžik probrala, sl