Vězeňská kuchyně byla plná hluku. Kovové nádoby narážely jedna do druhé, voda stékala do hlubokých dřezů a ženy v šedých uniformách se snažily co nejrychleji dokončit svou práci. Nikdo nechtěl zbytečně přitahovat pozornost dozorců. A už vůbec nikdo nechtěl zkřížit cestu dvěma ženám, které si v tomto oddíle vybudovaly pověst nejnebezpečnějších vězeňkyň.

Toho rána však udělaly chybu, která měla změnit všechno.

Nová vězeňkyně klečela na mokré podlaze vedle dřezu a kašlala. Z vlasů jí kapala špinavá voda, na tváři měla několik červených škrábanců a ruce se jí třásly. Její útočnice stály nad ní a smály se, jako by právě předvedly nějaký povedený žert.

„Tak co, princezno?“ zasmála se vysoká bruneta. „Pořád si myslíš, že nám nebudeš sloužit?“

Její mohutnější společnice si založila ruce na prsou.

„Příště tě tam necháme déle. Třeba se konečně naučíš poslouchat.“

Ostatní vězeňkyně mlčely. Některé sklopily oči, jiné předstíraly, že mají příliš mnoho práce. Všechny věděly, že pokud se někdo postaví těmto dvěma ženám, může se sám stát jejich dalším terčem.

Mladá žena se pomalu narovnala.

Nezačala křičet. Neprosila o pomoc. Ani se nepokusila útočnicím vrátit jejich urážky.

Pouze si odhrnula mokré vlasy z obličeje a podívala se jim přímo do očí.

„Skončily jste?“ zeptala se klidně.

Obě ženy na okamžik ztichly.

Takovou reakci nečekaly.

„Co jsi to řekla?“ vyštěkla bruneta a přistoupila k ní blíž.

„Ptala jsem se, jestli jste skončily.“

Na tváři mohutnější vězeňkyně se objevil vztek.

„Ty se nás snad nebojíš?“

Mladá žena neodpověděla. Vzala hadr, který ležel na okraji dřezu, a začala si otírat obličej.

Právě tehdy se na konci kuchyně otevřely dveře.

Vešla dozorkyně, která měla na starosti pracovní směnu. Jakmile uviděla mokrou vězeňkyni na podlaze a dvě ženy stojící nad ní, okamžitě pochopila, co se stalo.

„Co se tady děje?“

„Nic,“ odpověděla bruneta bez zaváhání. „Nováček uklouzl.“

Dozorkyně se podívala na mladou ženu.

„Je to pravda?“

Nastalo ticho.

Vězeňkyně věděly, že pokud někdo promluví, čeká ho odveta. Několik žen se přestalo pohybovat a napjatě sledovalo, co nová příchozí udělá.

„Ne,“ odpověděla mladá žena. „Napadly mě a držely mi hlavu pod vodou.“

Bruneta se rozesmála.

„A máte proti tomu nějaký důkaz?“

Dozorkyně ji ignorovala a obrátila se k nové vězeňkyni.

„Pojďte se mnou. Okamžitě.“

Když spolu odcházely z kuchyně, mladá žena se ještě jednou otočila. Obě útočnice na ni hleděly s pohrdavými úsměvy. Byly přesvědčené, že vyhrály. V jejich očích byla pořád jen bezvýznamnou nováčkou, kterou lze zastrašit několika ranami a trochou ponížení.

Netušily, že právě překročily hranici, kterou neměly překročit.

---

V malé kanceláři za chodbou podala dozorkyně mladé ženě ručník a sklenici vody.

„Musím se vás zeptat na jednu věc,“ řekla tiše. „Proč jste jim neřekla, aby přestaly?“

Mladá žena se na ni podívala.

„Řekla jsem jim, že jejich práci dělat nebudu.“

„Myslím potom. Když vás napadly.“

„Bránila jsem se, jak jsem mohla. Byly dvě a měly výhodu.“

Dozorkyně chvíli mlčela.

„Víte, kdo jsou?“

„Vím jen to, že si myslí, že jim tady všechno projde.“

Dozorkyně si povzdechla.

„Ta vysoká se jmenuje Vanessa. Je tu už šest let a několikrát byla potrestána za napadení ostatních vězeňkyň. Ta druhá, Monika, je ještě nebezpečnější, když se rozčílí. Většina žen se jim vyhýbá, protože se bojí, co by následovalo, kdyby se jim někdo postavil.“

Mladá žena přikývla.

„A vedení o tom ví?“

Dozorkyně sklopila oči.

„Podezření máme. Jenže svědkyně často odmítají vypovídat. Některé své výpovědi dokonce později odvolaly.“

„Takže se bojí.“

„Ano.“

Mladá žena položila sklenici na stůl.

„Pak nejde jen o mě.“

Dozorkyně se na ni překvapeně podívala. Většina napadených vězeňkyň chtěla především dostat vlastní problém z krku. Tato žena však mluvila o ostatních, jako by se jí jejich situace osobně dotýkala.

„Jak dlouho jste vlastně ve výkonu trestu?“ zeptala se.

„Tři dny.“

„A za co?“

Mladá žena se na okamžik odmlčela.

„To je složitější příběh, než se vejde do jedné věty.“

---

Její skutečné jméno bylo Anna Novotná. Ve vězeňských dokumentech však stálo jen několik stručných údajů o odsouzení a nástupu do výkonu trestu. Nebyla známá z televizních zpráv a neměla bohatou rodinu, která by jí zajistila zvláštní zacházení.

Před svým uvězněním pracovala jako vyšetřovatelka závažné násilné kriminality. Po letech služby se podílela na případu rozsáhlé skupiny, která vydírala svědky a organizovala násilné útoky. Během vyšetřování se dostala k informacím, jež vedly k zatčení několika vlivných lidí.

Potom se všechno obrátilo proti ní.

Jeden z hlavních svědků změnil výpověď, důležité dokumenty zmizely a část důkazů se najednou ocitla zpochybněná. Anna byla obviněna z překročení pravomocí a z neoprávněného nakládání s důvěrnými materiály. Přestože tvrdila, že jednala ve snaze ochránit svědka, soud ji