Nikdy bych nevěřila, že se ještě někdy budu těšit na první schůzku jako zamilovaná dívka. Bylo mi čtyřiapadesát, měla jsem dvě dospělé děti, několik vrásek kolem očí a za sebou manželství, které skončilo před mnoha lety. Dávno jsem se smířila s tím, že možná zůstanu sama. Jenže smířit se s něčím neznamená přestat po tom toužit.

Nejhorší pro mě nebyla samota během dne. Měla jsem práci, kamarádky a občas jsem zašla na návštěvu ke svým dětem. Nejtěžší byly večery. Seděla jsem na pohovce, dívala se na televizi a někdy si uvědomila, že jsem za celý den neřekla nahlas jedinou větu, která by nebyla určena někomu v práci.

Chyběl mi někdo, komu bych mohla vyprávět i ty nejmenší hlouposti. Někdo, kdo by se mě zeptal, jaký jsem měla den, a skutečně chtěl slyšet odpověď. Někdo, vedle koho bych nemusela být pořád silná.

Právě tehdy mě kamarádka přesvědčila, abych si založila profil na seznamce.

Zpočátku jsem se cítila směšně. Několikrát jsem rozepsaný profil zavřela, protože jsem nevěděla, co o sobě napsat. Nakonec jsem uvedla jen to, že mám ráda procházky, knihy, dobré jídlo a upřímné lidi. Nechtěla jsem předstírat, že jsem někdo jiný.

O několik dní později mi napsal muž jménem Martin.

Bylo mu údajně šedesát let, byl rozvedený a pracoval jako podnikatel. Na profilové fotografii měl prošedivělé vlasy, elegantní košili a klidný úsměv. Nepůsobil jako někdo, kdo potřebuje každou ženu okamžitě okouzlit. Jeho první zpráva byla obyčejná, ale milá.

Začali jsme si psát.

Martin se mě ptal na děti, práci i na to, co mě v životě nejvíc potěšilo. Když jsem mu vyprávěla o svém bývalém manželství, nesoudil mě a nesnažil se mi dávat nevyžádané rady. Jen mě poslouchal.

Každý večer mi popřál dobrou noc. Někdy mi napsal hned ráno, jindy mi během dne poslal zprávu, že si na mě vzpomněl. Po dlouhé době jsem měla pocit, že na mě někdo myslí, i když právě nejsem v jeho blízkosti.

A tak jsem se začala těšit.

Po několika týdnech jsem si přistihla, že kontroluji telefon častěji než dřív. Když se Martin delší dobu neozval, přemýšlela jsem, jestli se něco nestalo. Když mi napsal, usmívala jsem se jako hloupá holka.

Přesto existovala jedna věc, která mi nedávala spát.

Nikdy mi nezavolal přes videohovor a osobní setkání stále odkládal.

Nejdřív tvrdil, že má příliš mnoho práce. Potom se vymlouval na rodinné záležitosti. Když jsem se ho po dvou měsících přímo zeptala, proč se nechce sejít, odpověděl, že opravdový vztah nepotřebuje spěch.

„Nejsme děti,“ napsal mi. „Chci tě poznat pořádně, než se potkáme. Nechci, aby mezi námi šlo jen o vzhled.“

Ta slova mě uklidnila. Dnes už vím, že jsem jim chtěla věřit především proto, že jsem se bála přijít o něco, co mi po dlouhé době přinášelo radost.

Po třech měsících konečně navrhl, že bychom se mohli vidět.

Navrhla jsem kavárnu v centru města, kde by bylo příjemně a kde bychom se mohli v klidu poznat. Martin však trval na tom, že bude lepší setkat se u mě doma. Prý nemá rád hlučná místa a rád by mi přinesl květiny a něco sladkého ke kávě.

Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem souhlasila.

Celou sobotu jsem uklízela byt, připravila občerstvení a vytáhla porcelánové šálky, které jsem obvykle používala jen při slavnostních příležitostech. Koupila jsem čerstvé květiny a několikrát se převlékla, než jsem si vybrala tmavě modré šaty.

Byla jsem nervózní. Ne kvůli tomu, jestli se budu Martinovi líbit, ale protože jsem si uvědomovala, jak moc mi na tom setkání záleží.

Přesně v sedm hodin zazvonil zvonek.

Zhluboka jsem se nadechla, uhladila si šaty a otevřela dveře s připraveným úsměvem.

Jenže ten okamžitě zmizel.

Na prahu nestál muž z fotografie.

Přede mnou byl neznámý muž v tmavé bundě. Byl mladší, než jsem očekávala, měl krátké černé vlasy a v ruce držel malou papírovou tašku. Několik vteřin jsme na sebe mlčky hleděli.

„Dobrý večer,“ řekl nakonec. „Vy jste paní Jana?“

Přikývla jsem, ale nedokázala jsem se pohnout.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.

Muž sklopil oči a nervózně sevřel tašku.

„Jmenuji se David. Vím, že jste čekala někoho jiného. Ale musím vám něco vysvětlit.“

Cítila jsem, jak mi buší srdce. První myšlenkou bylo zavřít dveře. Druhou zavolat policii. A přesto jsem zůstala stát, protože muž vyslovil další větu, která mě přiměla zpozornět.

„Martin neexistuje. Tedy… ne tak, jak si myslíte.“

V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se podlaha pode mnou propadla.

David mi vysvětlil, že fotografie, kterou jsem znala, patřila jeho otci. Ten se před několika měsíci stal obětí podvodu, při němž někdo zneužil jeho osobní údaje a fotografie. David se o falešném profilu dozvěděl náhodou, když mu jedna známá ukázala podezřelou zprávu.

Nejdřív prý nevěděl, kolik žen může být do podvodu zapleteno. Potom ale narazil na zprávy, v nichž falešný Martin sliboval vážný vztah a postupně si získával důvěru neznámých žen.

„Proč jste mi