„Sophie, kdy se Lucas vrátí domů? Ethan už celé týdny tráví každý víkend u vás!“
Zůstala jsem stát s hrnkem kávy v ruce.
„Patricie, to není možné. Lucas je přece u vás už od včerejška!“
Na druhém konci telefonu nastalo ticho. Takové to ticho, při kterém člověk instinktivně pozná, že se právě dozvěděl něco strašného.
„Sophie… já jsem Lucase neviděla už několik týdnů,“ zašeptala Patricie.
Málem mi vypadl hrnek z ruky.
„Ale Lucas mi každý pátek říká, že jde k Ethanovi. Dokonce mi píše, že spolu objednávají pizzu a dívají se na filmy.“
„A Ethan mi tvrdí přesně to samé. Říká, že jde k Lucasovi.“
Oběma nám začalo docházet, co to znamená.
Naši synové byli nejlepšími kamarády od školky. Bylo jim šestnáct, znali se téměř celý život a jejich přátelství pro nás bylo něčím samozřejmým. Poslední dva měsíce trávili téměř každý víkend společně. Alespoň jsme si to myslely.
Osm víkendů. Osm nocí, kdy jsme věřily, že naše děti spí v bezpečí u rodiny svého nejlepšího kamaráda.
Ve skutečnosti jsme nevěděly vůbec nic.
Okamžitě jsem zavolala Lucasovi. Telefon několikrát zazvonil a pak se ozvala hlasová schránka. Zkusila jsem to znovu. A znovu. Bez odpovědi.
Patricie mezitím volala Ethanovi. Ani ona neuspěla.
„Sophie, kde jsou naši chlapci?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Co když se jim něco stalo?“
Nechtěla jsem si připustit ani tu nejhorší možnost, ale strach už se mi pomalu usazoval v hrudi.
Otevřela jsem poslední zprávu od Lucase.
„Mami, objednali jsme si s Ethanem pizzu. Nečekej na mě. Mám tě rád.“
Ta obyčejná slova mi najednou připadala děsivá.
Napsala jsem mu: „Lucasi, vím, že u Ethana nejsi. Okamžitě mi zavolej. Mám o tebe strach.“
Zpráva byla doručena. Lucas si ji však nepřečetl.
Začaly jsme obvolávat jejich kamarády, prohledávat sociální sítě a zjišťovat, jestli někdo neví, kde by mohli být. Patricie projela všechna místa, kam kluci obvykle chodili. Já mezitím procházela Lucasův pokoj a snažila se najít cokoli, co by mi napovědělo.
Nic.
O půlnoci dorazila Patricie ke mně domů. Seděly jsme u kuchyňského stolu, svíraly telefony a každých několik sekund kontrolovaly displeje.
„Všimla sis na Lucasovi v poslední době něčeho zvláštního?“ zeptala se mě.
Dlouho jsem mlčela.
Pak jsem si vzpomněla, jak se poslední týdny vracel domů nezvykle unavený. Jak pokaždé zamířil rovnou do sprchy a někdy ani nechtěl večeřet. Když jsem se ho ptala, co s Ethanem podnikali, odpovídal stále stručněji.
„Myslela jsem, že je to normální. Dospívá. Chce mít svoje tajemství,“ zašeptala jsem.
Patricie si zakryla obličej dlaněmi.
Ve čtyři ráno jsme už téměř volaly policii. V hlavě se mi honily stovky scénářů a každý další byl horší než ten předchozí.
A potom, přesně ve 4:37, jsem uslyšela zvuk klíče v zámku.
Vyskočila jsem ze židle a rozběhla se ke dveřím.
Stál tam Lucas.
Byl sám.
„Lucasi! Kde jsi byl?! Máš vůbec představu, co jsme celou noc prožívaly? Volala jsem ti snad stokrát!“
Sklopil oči a sevřel popruh batohu, který měl přehozený přes rameno.
„Mami, já ti to vysvětlím…“
„Ne! Už mi nebudeš lhát! Dva měsíce mi tvrdíš, že jsi u Ethana. Jeho matka si přitom myslí, že jsi u nás! Kde jsi všechny ty víkendy spal?“
Lucas pomalu zvedl hlavu.
A právě v tu chvíli jsem si všimla něčeho, co mi předtím unikalo.
Jeho tvář byla nezvykle bledá. Pod očima měl tmavé kruhy, oblečení na něm viselo a ruce se mu mírně třásly. Vypadal, jako by několik nocí pořádně nespal. Nebyl to ten sebejistý chlapec, který každé ráno odcházel do školy s batohem na zádech.
Byl to vyděšený kluk, který se snažil udržet na nohou.
Veškerý můj hněv zmizel.
„Lucasi… co se ti stalo?“ zašeptala jsem.
Otevřel ústa, ale nedokázal ze sebe vydat ani slovo. Pak se mu po tvářích začaly kutálet slzy.
Patricie vstala a udělala krok směrem k němu.
„Kde je Ethan?“ zeptala se tiše.
Lucas se při vyslovení kamarádova jména zachvěl.
„Já… já nevím, jestli se ještě někdy vrátí.“
V kuchyni zavládlo naprosté ticho.
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Patricie si přitiskla ruku k ústům a v očích se jí objevila hrůza, kterou jsem do té chvíle nikdy neviděla.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.
Lucas položil batoh na zem. Zhluboka se nadechl, jako by se chystal vyslovit něco, co v sobě držel celé týdny.
„Mami, musím ti něco říct. Ale slib mi, že mě nejdřív vyslechneš. Prosím.“
Přikývla jsem a objala ho. Teprve tehdy jsem si všimla, jak moc se třese.
„Nikdy jsem ti nechtěl lhát,“ zašeptal mi do ramene. „Jenže kdybych ti řekl pravdu, všechno by se ještě zhoršilo.“
Odvedla jsem ho ke stolu, posadila ho a přinesla mu sklenici vody. Patricie seděla naproti němu a nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře.
Lucas se napil, otřel si slzy a konečně začal mluvit.
První věta, kterou vyslovil, nás obě připravila o poslední zbytky j