Šejk Rašíd patřil k nejbohatším mužům v zemi. Vlastnil několik luxusních rezidencí, rozsáhlé pozemky a společnosti, jejichž hodnota se počítala v milionech. Jeho život se skládal z obchodních jednání, cestování a schůzek s vlivnými lidmi.

Přesto měl jeden zvláštní zvyk.

Nikdy předem neoznamoval, kde bude spát.

Někdy strávil několik nocí ve svém sídle poblíž centra města, jindy odpočíval v rezidenci u moře. Jeho nejklidnější dům se však nacházel na okraji města, daleko od hluku a zvědavých pohledů.

Právě tam se objevoval jen zřídka.

A přesto musel být dům každou noc připraven na jeho příjezd.

Personál měl přesné pokyny. Ložnice musela být dokonale uklizená, povlečení čerstvě vyměněné a všechny osobní věci uložené na svém místě. Nikdo nesměl předpokládat, že šejk nepřijede jen proto, že se několik týdnů neukázal.

Pro mladou služebnou jménem Amira to znamenalo další dlouhý pracovní den.

Bylo jí dvacet čtyři let a v rezidenci pracovala už několik měsíců. Pocházela z obyčejné rodiny a práci přijala, protože potřebovala pomáhat svým rodičům a mladšímu bratrovi. Nevadila jí náročná práce ani přísná pravidla. Vadilo jí pouze to, že si málokdy mohla skutečně odpočinout.

Předchozí noc téměř nespala. Její mladší bratr měl horečku a ona mu až do rána pomáhala. Přesto ráno vstala, oblékla si pracovní uniformu a vyrazila do rezidence.

Dopoledne pomáhala v kuchyni. Potom uklízela přízemí, leštila nábytek a připravovala pokoje pro případnou návštěvu. Když konečně dokončila všechny úkoly, čekala ji ještě hlavní ložnice.

Bylo už pozdě večer, když vstoupila do prostorného pokoje.

Za vysokými okny se pomalu stmívalo. Klimatizace tiše bzučela a v místnosti vonělo čerstvě vyprané povlečení. Amira vyměnila ručníky, otřela noční stolky a naposledy uhladila přikrývku.

Potom se na okamžik posadila na okraj postele.

Zavřela oči.

„Jen pět minut,“ zašeptala sama sobě.

Věděla, že by tam neměla zůstávat. Pravidla byla jasná. Ale byla tak vyčerpaná, že jí připadalo téměř nemožné znovu vstát.

Položila hlavu na polštář.

A během několika vteřin usnula.

Netušila, že se její obyčejný pracovní den právě mění v událost, o které bude celý personál ještě dlouho mluvit.

Krátce po třetí hodině ranní zastavilo před rezidencí černé luxusní auto.

Šejk Rašíd se vracel z dlouhého obchodního jednání. Byl unavený, podrážděný a neměl náladu pokračovat v cestě do svého hlavního sídla. Rozhodl se proto přenocovat právě zde.

Ostraha otevřela bránu a služebnictvo, které zaslechlo příjezd, se okamžitě probudilo k činnosti.

Nikdo však nestihl připravit osobní přivítání. Rašíd nečekal na správce domu a bez jediného slova zamířil po schodech do patra.

Otevřel dveře své ložnice.

A zastavil se.

V jeho posteli spala neznámá žena.

Několik vteřin na ni nevěřícně hleděl. Potom odložil telefon na noční stolek a přistoupil blíž.

„Tohle mi snad nikdo nevysvětlí,“ zamumlal.

Amira nereagovala.

Rašíd se zamračil a hlasitěji ji oslovil.

„Slečno.“

Nic.

Nakonec se sklonil a opatrně se dotkl jejího ramene.

Amira sebou trhla, prudce otevřela oči a posadila se. Když uviděla muže stojícího vedle postele, na okamžik úplně ztuhla.

Pak poznala jeho tvář.

Šejk Rašíd.

Její zaměstnavatel.

A ona ležela v jeho posteli.

„Pane… já…“ vypravila ze sebe a okamžitě vyskočila na nohy. „Prosím, odpusťte mi! Nechtěla jsem… Byla jsem tak unavená…“

Hlas se jí třásl. Ruce se jí potily a oči se jí zalily slzami.

Věděla, co může znamenat porušení tak přísného pravidla. Mohla okamžitě přijít o práci. Mohla přijít o jediný pravidelný příjem, na kterém byla její rodina závislá.

„Vím, že jsem udělala chybu,“ pokračovala. „Měla jsem odejít. Jen jsem si chtěla na chvíli odpočinout. Přísahám, že jsem nic nevzala a ničeho jsem se nedotkla.“

Rašíd mlčel.

Jeho výraz byl tak přísný, že Amira sotva dokázala zvednout oči.

Potom se zeptal: „Jak dlouho jste tady?“

„Nevím, pane. Možná několik hodin.“

„A proč jste nespala ve svém pokoji?“

Amira sklopila hlavu.

„Protože jsem si myslela, že dnes nepřijedete.“

Ta odpověď ho zjevně překvapila.

Většina zaměstnanců se ho bála natolik, že by si podobnou větu nikdy nedovolila vyslovit. Amira však byla příliš vyděšená na to, aby přemýšlela nad každým slovem.

„Můj bratr byl nemocný,“ dodala tiše. „Celou noc jsem skoro nespala. Nechci se vymlouvat. Udělala jsem chybu a přijmu jakýkoli trest.“

Rašíd se na ni dlouho díval.

Potom udělal něco, co Amira vůbec nečekala.

Místo aby zavolal správce domu a požadoval její okamžité propuštění, ukázal na židli u okna.

„Posaďte se.“

Amira na něj nechápavě pohlédla.

„Pane?“

„Řekl jsem, abyste se posadila.“

Pomalu poslechla.

Rašíd přešel ke dveřím a zavolal správce rezidence. O několik minut později se v pokoji objevil starší muž, který vypadal, jako by očekával nejhorší.

„Pane, omlouvám se. Nevěděli jsme, že přijedete. Oka