Říká se, že sousedé mohou být vašimi nejlepšími spojenci… nebo vašimi nejhoršími nepřáteli. Nikdy by mě nenapadlo, že ti moji budou obojí. To, co začalo jako jednoduchá laskavost, skončilo konfrontací a pomstou, která změnila naši ulici navždy.

Jmenuji se Lila, je mi čtyřicet osm let a život mě naučil tvrdosti. Před šesti lety mě manžel Caleb opustil. Jednoho večera prostě odešel s tím, že potřebuje „čas na obnovení kontaktu se sebou samým“. Už se nikdy nevrátil. Zůstala jsem sama s našimi dětmi – s Judem, který je dnes dospívajícím, a s malou Ivy, která stále věří, že svět je bezpečné místo. Živím je svou prací na dálku na lince důvěry. Stačí to na účty, ale na nic víc. Proto každé euro znamená rozdíl.

Jednoho rána mi zaklepala na dveře nová sousedka Satie. Byla mladší než já, kolem třicítky, a tvářila se vyčerpaně. Řekla:
„Lilo, včera jsem měla oslavu. Dům je v katastrofálním stavu a já musím hned do práce. Prosím, pomoz mi s úklidem. Zaplatím ti 200 eur.“

Ta částka byla pro mě hodně. Zaváhala jsem, ale souhlasila. Jakmile jsem vešla do jejího domu, připadala jsem si jako na bojišti: rozbité sklo, přilepené koberce, láhve, špína, nepořádek ve všech místnostech. Po celé dva dny jsem drhla, vynášela pytle odpadu, prala závěsy, čistila koupelny. Zůstávala jsem dlouho do noci, ruce jsem měla popraskané od saponátů, záda bolela. Ale když jsem skončila, dům se leskl.

Cítila jsem hrdost. Překonala jsem sama sebe a věřila, že mě čeká zasloužená odměna. Zaklepala jsem na její dveře. Otevřela mi Satie a dívala se na mě s lhostejným výrazem.
„Platba?“ zopakovala po mně, když jsem jí připomněla dohodu. „O čem to mluvíš? Nic takového jsem ti neslíbila.“

Myslela jsem, že žertuji. Ale ne. Pokrčila rameny, zavřela dveře a odjela pryč.

Stála jsem tam, ponížená, zlomená, ale i rozzuřená. Bylo mi jasné, že mě chtěla využít. Jenže já se nenechám. Když už mi odmítla zaplatit, rozhodla jsem se, že si vezmu zpátky něco jiného – a tak, aby na to nikdy nezapomněla.

Následující dny jsem začala jednat. Připomněla jsem si každou hodinu, kterou jsem strávila v jejím domě, každou věc, které jsem se dotkla. Věděla jsem, kde schovává zásoby, kde má klíče od zahradní kůlny, kde ukládá cennější věci. Nepotřebovala jsem ani zlodějské triky – stačilo jí připomenout, že jsem byla součástí její domácnosti.

Začala jsem drobně. Jeden večer jsem vrátila pytel smetí, který jsem původně odnesla. Položila jsem ho přímo před její dveře. Další den jsem do její poštovní schránky vhodila poznámku: „Dlužíš 200 eur. Nezapomněla jsem.“ Tvářila se nervózně, když jsme se potkaly na ulici, ale nic neřekla.

Pak jsem přitvrdila. Věděla jsem, že má slabost – chtěla v sousedství působit dokonale. Neustále mluvila o svém vkusu, o svých přátelích, o čistotě a pořádku. Tak jsem se rozhodla, že jí tu masku strhnu.

Jednoho rána se celé okolí probudilo a na její zahradě ležely pytle s odpadky, které jsem pečlivě rozřezala, aby byl nepořádek všude vidět. Všichni sousedé si toho všimli. Satie se tvářila zděšeně, ale nemohla nic dokázat.

Nakonec jsem ji donutila ke konfrontaci. Zaklepala u mě na dveře, tentokrát s jiným tónem.
„Co chceš?“ zeptala se.
„To, co jsi mi slíbila. 200 eur. Ne víc, ne míň.“

Byla rudá vzteky i studem. Pochopila, že nemá jinou možnost. O několik minut později jsem měla v ruce obálku s penězi.

Ale víc než ty peníze mi chutnalo vědomí, že jsem jí ukázala, že se mnou nikdo nebude zacházet jako s hloupou služkou. Sousedi od té doby vědí, že Lila není člověk, kterého lze využívat. A Satie? Ta už se mnou nikdy nezakládá rozhovor o laskavostech. Vždycky, když mě potká, uhne pohledem.