Viktor chtěl své ženě připravit krásný večer. Rezervoval stůl v jedné z nejdražších restaurací ve městě, oblékl si svůj nejlepší oblek a doufal, že si po dlouhé době užijí chvíle bez hádek a výčitek.

Jeho manželka Larisa luxus milovala. Milovala drahé šaty, značkové kabelky, šampaňské a místa, kde se mohla pochlubit ostatním. Dlouho si vybírala oblečení, nechala si upravit vlasy a cestou do restaurace přiměla Viktora, aby ji několikrát vyfotil.

Zpočátku vypadal večer dokonale. Na stole hořely svíčky, číšník nalil šampaňské a z okolních stolů se ozýval tlumený rozhovor hostů. Viktor se konečně uvolnil. Možná se tentokrát opravdu vyhnou dalšímu konfliktu.

Jenže potom Larisa vytáhla telefon a ukázala mu fotografie nádherné vily u moře.

„Podívej se na tohle! Obrovská terasa, vlastní bazén a soukromý přístup na pláž. Přesně takové místo potřebujeme.“

Viktor si prohlédl fotografie a následně se podíval na cenu.

„Lariso, to si nemůžeme dovolit.“

Její úsměv okamžitě zmizel.

„Ani ses nad tím pořádně nezamyslel.“

„Není potřeba. Je to mimo náš rozpočet.“

„Ty nikdy nemáš peníze na nic, co chci já!“

Viktor si povzdechl. Tuhle větu slyšel už tolikrát, že ho přestávala překvapovat. Jeho žena chtěla stále nové věci. Když dostala šperk, brzy zatoužila po dražším. Když spolu odjeli na dovolenou, už během návratu plánovala další. A když jí Viktor koupil něco, co si přála, místo vděčnosti se brzy objevila nová žádost.

„Vždyť se máme dobře,“ řekl klidně. „Máme vlastní bydlení, oba máme všechno potřebné a nemusíme se bát, co bude zítra. Nemůžeme přece utrácet bez hranic.“

Larisa se hlasitě zasmála.

Několik hostů u vedlejších stolů se otočilo. Žena si toho všimla, ale místo aby ztišila hlas, rozhodla se přitáhnout ještě více pozornosti.

„Takže mám být vděčná za takový život?“ pronesla pohrdavě. „Vzala jsem si naprostého povaleče a teď mám předstírat, že jsem šťastná?“

Viktor zbledl.

Nebolela ho jen její slova. Bolelo ho, že je pronáší před cizími lidmi, jako by jejich manželství bylo nějaké představení, ve kterém má on hrát roli neschopného muže a ona ukřivděné oběti.

„Prosím tě, Lariso. Chovej se slušně. Jsme v restauraci.“

Tato jednoduchá žádost ji rozzuřila ještě víc.

Larisa odsunula židli, vstala a bez sebemenšího zaváhání se postavila přímo na ni. V ruce držela sklenku šampaňského a tvářila se, jako by právě získala celé publikum.

Rozhovory u okolních stolů postupně utichaly.

„Pánové!“ zvolala. „Mám pro vás nabídku! Strávím noc s tím mužem, kterému se podaří zařídit, aby mého lakomého manžela odsud vyhodili. A to okamžitě!“

Na okamžik zavládlo ticho, po kterém se restaurací rozlehl smích.

Někteří hosté se pobaveně usmívali, jiní si začali šeptat. Jeden muž dokonce zatleskal. Další vytáhl telefon, jako by chtěl celou scénu zaznamenat.

Viktor zůstal sedět bez hnutí.

Jeho tvář hořela ponížením. Ruce měl sevřené pod stolem a pohled upřený na ubrus. Chtěl vstát a odejít, ale věděl, že právě tohle Larisa očekává. Chtěla, aby před všemi vypadal jako poražený člověk, který nedokáže své vlastní manželce nic říct.

A tak mlčel.

Vtom se na druhém konci restaurace odsunula židle.

Vstal muž kolem pětatřiceti let. Měl na sobě tmavý oblek, na zápěstí drahé hodinky a v jeho chování nebyla ani stopa po opilém nadšení, které ovládlo některé ostatní hosty. Nepřidal se ke smíchu. Nezatleskal. Jen se pomalu vydal k Larisinu stolu.

Když se zastavil před ní, zvedl k ní oči.

„Myslíte tu nabídku vážně?“

Larisa se samolibě usmála. Pozornost celé místnosti si užívala.

„Samozřejmě. Máte snad strach?“

Muž se krátce podíval na Viktora, který stále seděl se sklopenou hlavou. Potom se znovu obrátil k Larisě.

„Dobře. Tak vám ukážu, jak snadné je splnit vaše přání.“

Seskočila ze židle a vítězoslavně se rozhlédla po restauraci.

„Výborně! Tak do toho. Chci, aby můj manžel okamžitě odešel.“

Neznámý muž však neudělal to, co očekávala.

Místo aby zavolal číšníka nebo začal Viktora urážet, vytáhl z kapsy vizitku a položil ji na stůl. Potom se obrátil k vedoucímu restaurace, který mezitím přišel zjistit, co se děje.

„Promiňte, mohl byste mi na chvíli věnovat pozornost?“

Vedoucí přikývl.

Muž mu podal vizitku. Jakmile si ji přečetl, jeho výraz se změnil. Z původně rozpačitého pohledu se stala zřetelná úcta.

Larisa si toho všimla a okamžitě nabyla dojmu, že její plán funguje.

„Vidíte?“ řekla Viktorovi. „Konečně někdo, kdo dokáže něco zařídit!“

Neznámý muž se však obrátil přímo k ní.

„Paní, dovolte mi položit vám jednu otázku. Kdybyste dnes večer zjistila, že váš manžel nemá tolik peněz, kolik jste si představovala, znamená to podle vás, že si zaslouží veřejné ponížení?“

Larisa pohrdavě mávla rukou.

„Tohle není vaše věc.“

„Před několika okamžiky jste z toho udělala věc celé restaurace.“

Několik hostů se přestalo usmívat.

Muž pokračoval klidným hlasem:

„Váš manž