Po celých dvacet let platilo v království jediné pravidlo, které přitahovalo dobrodruhy, vojáky i obyčejné lidi z nejvzdálenějších koutů země.

Každý, kdo dokázal třikrát po sobě zasáhnout nepatrný střed královského terče, získal právo na jedno přání. Mohlo jít o zlato, půdu, dům, odpuštění dluhů nebo dokonce o vysoké postavení u dvora. Královna se zavázala, že splní jakékoli přání, které nebude odporovat zákonům království.

Zpočátku lidé považovali tuto výzvu za slavnostní tradici, kterou panovnice chtěla podpořit odvahu a střelecké umění svých poddaných. Brzy se však z obyčejné soutěže stala legenda.

Do královské arény přijížděli nejlepší lučištníci široko daleko. Někteří dokázali trefit minci položenou na pařezu, jiní sestřelovali ptáky za letu a zkušení vojáci se chlubili tím, že nikdy neminuli cíl, pokud měli dostatek času na přípravu.

Přesto nikdo neuspěl.

První šíp často zasáhl střed terče. Druhý někdy dopadl tak blízko, že diváci zadrželi dech. Ale když přišel třetí výstřel, stalo se něco podivného. Ruka se zachvěla, tětiva se uvolnila o zlomek sekundy později nebo šíp nepatrně změnil směr.

A vysněná odměna zůstala nedosažitelná.

Postupně se začaly šířit nejrůznější pověsti. Někteří tvrdili, že královští služebníci tajně upravují podmínky soutěže. Jiní věřili, že je terč očarovaný. Nejrozumnější vysvětlení však bylo mnohem prostší: jakmile soutěžící pochopil, že mu jediný výstřel může změnit celý život, podlehl vlastnímu strachu.

Královna se těmto teoriím jen usmívala.

Každý rok nechávala připravit stejný terč, stejnou střeleckou čáru a stejnou odměnu. A každý rok sledovala, jak naděje dalších uchazečů mizí s posledním šípem.

Až do dne, kdy do arény vstoupila Rose.

Toho rána bylo náměstí přeplněné. Obchodníci zavírali své stánky, aby si zajistili místo u zábradlí, děti seděly rodičům na ramenou a dvořané se shromáždili kolem královského trůnu.

Když herold oznámil jméno další soutěžící, otevřela se těžká dřevěná brána.

Pomalu z ní vyšla mladá žena s mohutnou postavou. Na sobě měla jednoduché hnědé šaty, přes ramena přehozený starý plášť a na předloktích ošoupané kožené řemeny. Vlasy měla stažené dozadu a v rukou nesla těžký luk, který vypadal, jako by jej používala už mnoho let.

Na okamžik se rozhostilo ticho.

Potom někdo v davu vyprskl smíchy.

„To je snad žert!“

„Přišla střílet, nebo zakrýt terč vlastním tělem?“

„Podívejte se na ni! Vždyť ani nedoběhne ke střelecké čáře!“

Smích se šířil tribunou jako vlna. Několik mladých šlechticů si začalo mezi sebou vyměňovat posměšné poznámky a jeden z královských důstojníků si demonstrativně zakryl ústa, aby skryl úšklebek.

Rose však nereagovala.

Nepokusila se hádat, nikoho neurážela a ani se nerozhlížela po lidech, kteří se jí smáli. Prostě pokračovala vpřed, dokud nedošla na vyznačené místo.

Královna ji sledovala ze svého zlatého trůnu.

„Ani nejlepší lučištníci mé armády tuto zkoušku nezvládli,“ poznamenala ke svému rádci. „Opravdu by mě zajímalo, proč se tahle dívka rozhodla veřejně ztrapnit.“

Rádce se zdvořile usmál.

„Možná touží po odměně, Vaše Veličenstvo. Nebo si neuvědomuje, jak obtížný úkol si zvolila.“

Královna přikývla, jako by tím byla věc vyřízena.

Rose mezitím položila svůj vak na zem. Pomalu zkontrolovala luk, přejela prsty po tětivě a postavila se na střeleckou čáru. V jejích pohybech nebyla žádná nervozita. Vypadala, jako by se ocitla na místě, které velmi dobře zná.

Herold zvedl ruku.

„První výstřel!“

Rose vložila šíp na tětivu, zvedla luk a zamířila.

V aréně se náhle rozhostilo ticho. Dokonce i ti, kteří se jí před chvílí vysmívali, na okamžik přestali mluvit.

Tětiva zazněla.

Šíp proťal vzduch a zabodl se přímo do středu terče.

Dav ztichl.

Rose spustila luk a klidně si připravila další šíp.

„To byla náhoda,“ vykřikl někdo z tribun. „Jeden zásah ještě nic neznamená!“

Druhý šíp opustil tětivu.

Tentokrát se ozvalo hlasité zasyčení překvapeného publika. Šíp zasáhl střed tak přesně, že se jeho násada zachvěla vedle první.

Dva zásahy.

Jediný další výstřel ji mohl zapsat do dějin království.

Královna se narovnala na trůnu. Úsměv jí pomalu mizel z tváře a rádce vedle ní přestal předstírat pobavení.

Rose však nevypadala ani trochu nadšeně. Nepozvedla ruce k oslavě a neotočila se k davu. Jen vytáhla poslední šíp z toulce.

V tu chvíli se všechno změnilo.

Lidé začali křičet její jméno. Někteří jí přáli úspěch, jiní se snažili sami sebe přesvědčit, že třetí výstřel musí minout, protože tak to přece dopadlo pokaždé.

Rose zvedla luk.

Dlouze se nadechla.

Na několik okamžiků se zdálo, že nevnímá královnu, dvořany ani tisíce očí upřených na svou postavu. Sledovala pouze terč a nepatrný bod uprostřed.

Potom pustila tětivu.

Šíp proletěl arénou.

Zabodl se do terče těsně vedle prvních dvou, přesně do jeho středu.

Následující okamžik byl