Adrián vlastnil rozlehlé sídlo na okraji starého lesa. Jeho rodina v něm žila po několik generací a každá místnost ukrývala něco z minulosti. Vysoké stropy, těžké závěsy, starožitný nábytek a dlouhé chodby vytvářely dojem, že se zde zastavil čas. Přestože dům vypadal dokonale udržovaný, existovala místa, kterým se Adrián raději vyhýbal. Především staré západní křídlo, které bylo už mnoho let uzavřené.

Po smrti své matky zdědil nejen celé panství, ale také řadu nezodpovězených otázek. Některé dokumenty zmizely, rodinné fotografie byly neúplné a o několika lidech, kteří kdysi na sídle pracovali, se přestalo mluvit. Adrián se však nikdy nepovažoval za člověka, který by se nechal ovládat pověrami. Věřil dokumentům, důkazům a skutečnostem, které se daly ověřit.

Všechno se změnilo v den, kdy našel malou Isabellu kreslit na zeď ve velkém salonu.

Dívka byla ještě malá a většinu času trávila v domě pod dohledem hospodyně. Adrián ji měl rád. Její otec byl jeho blízkým přítelem, který zemřel za tragických okolností, a Adrián slíbil, že se o jeho dceru postará, dokud nebude dost stará, aby se mohla samostatně rozhodovat o svém životě.

Toho odpoledne se Isabella usadila na podlaze před starou stěnou a červenou pastelkou kreslila na světlou omítku. Když ji Adrián uviděl, nejprve se zamračil. Potom si však všiml, co vlastně kreslí.

Nebyla to náhodná dětská čmáranice.

Na zdi stál malý červený dům s úzkými okny, špičatou střechou a komínem. Kolem něj rostly tři vysoké stromy. Vedle domu vedla úzká cesta, která se ztrácela mezi keři. V jednom okně dívka nakreslila drobnou postavu, jako by někdo stál uvnitř a pozoroval okolí.

„Isabello, co to kreslíš?“ zeptal se Adrián.

Dívka se na něj usmála, jako by čekala, že se jí někdo konečně zeptá.

„Náš červený dům.“

„Náš? Kde jsi ho viděla?“

Isabella se na okamžik zamyslela.

„Ve snu.“

Adrián si k ní dřepl a pokusil se zachovat vážný výraz.

„A kdo ti ho ukázal?“

„Jedna paní.“

„Jaká paní?“

„Má dlouhé tmavé vlasy. Někdy pláče. Říká mi, že mám najít její pokoj.“

Adriánovi zmizel úsměv z tváře.

„Říká ti ještě něco?“

Isabella přikývla.

„Říká, že tam na ni někdo čeká. Ale nesmím to říct Mateovi, protože se bude bát.“

Právě v tu chvíli se za nimi ozvaly kroky.

Mateo, správce panství, procházel kolem salonu s deskami v ruce. Byl to muž kolem šedesátky, který pro Adriánovu rodinu pracoval téměř celý život. Znal každý kout domu, každou starou cestu i příběhy, které se předávaly mezi zaměstnanci po celé generace.

Když zaslechl slova o červeném domě, zastavil se.

Desky mu téměř vyklouzly z rukou.

Adrián si změny okamžitě všiml.

„Mateo? Co se děje?“

Starší muž se rychle vzpamatoval a nasadil svůj obvyklý výraz.

„Nic, pane. Jen mě překvapilo, že maluje na zeď.“

„Poznáváš ten dům?“ zeptal se Adrián a ukázal na kresbu.

Mateo se na ni podíval jen na zlomek sekundy.

„Ne. Nikdy jsem ho neviděl.“

Odpověděl příliš rychle. A právě to Adriána znepokojilo.

Po patnácti letech služby znal Matea natolik dobře, že dokázal poznat, kdy něco skrývá. Správce nikdy nebyl dobrý lhář. Když mluvil pravdu, díval se člověku přímo do očí. Když něco zamlčoval, začal si mnout palec a ukazováček pravé ruky.

Přesně to dělal i teď.

Adrián se však rozhodl netlačit na něj před dítětem.

„Dobře. Isabello, až skončíš, požádám někoho, aby tu zeď vyčistil.“

Dívka prudce zavrtěla hlavou.

„Ne! Ten dům tam musí zůstat.“

„Proč?“

„Protože jinak ji nikdy nenajdeme.“

Adrián už se neusmíval.

Ještě téhož večera zamířil do pracovny, kde uchovával staré dokumenty o panství. Vytáhl několik map, které pocházely z doby, kdy jeho dědeček spravoval rozsáhlé pozemky kolem sídla.

Zpočátku nenašel nic zvláštního. Potom však objevil mapu starou několik desetiletí, na níž byla severně od lesa zakreslena malá budova. Neměla název, pouze červeně označenou střechu a poznámku napsanou rukou jeho dědečka.

Adrián přisunul mapu blíž k lampě.

Umístění domu přesně odpovídalo tomu, co Isabella nakreslila na zeď.

Budova se nacházela několik kilometrů od sídla, na pozemku, který byl podle novějších dokumentů už dávno prázdný. V okolí nebyla žádná obydlená vesnice a přístupová cesta měla být zarostlá.

Adrián se pokusil přesvědčit sám sebe, že jde o pouhou náhodu. Děti přece mohou zaslechnout příběhy dospělých, aniž by jim věnovaly pozornost. Možná Isabella někde zahlédla starou fotografii nebo zaslechla rozhovor služebnictva.

Jenže nikdo z personálu si nevzpomínal, že by jí o červeném domě vyprávěl.

A Mateo, který celý život tvrdil, že zná panství jako vlastní dlaň, se při pouhé zmínce o něm zachoval, jako by spatřil ducha.

Následujícího rána Adrián požádal správce, aby se s ním vydal na místo.

Mateo se pokusil cestu odložit.

„Pane, ta část lesa je nebezpečná. Staré budovy mohou mít narušené základy. Navíc tam podle všeho nic není.“

„Prá