Lauren byla ve vězení teprve deset dní, ale už pochopila, že za mřížemi neplatí stejná pravidla jako ve světě za nimi. Tady často nerozhodovalo, kdo měl pravdu, ale kdo dokázal ostatní zastrašit. Kdo se uměl postavit proti silnějším, riskoval, že se sám stane terčem. A kdo mlčel, mohl mít alespoň na chvíli klid.

Lauren si proto od svého prvního dne držela odstup. Nevyhledávala konflikty, nezapojovala se do cizích sporů a o své minulosti téměř nikdy nemluvila. Přes den pracovala v kuchyni a večer pomáhala uklízet chodbu před celami. Vstávala brzy, plnila své povinnosti a snažila se nevzbudit pozornost.

Ostatní vězeňkyně si brzy všimly jejího klidného chování. Některé ji považovaly za uzavřenou, jiné za příliš opatrnou. Pro dvě ženy na bloku však představovala ideální oběť.

Martha a Kelly patřily mezi nejdéle vězněné ženy v celém oddělení. Jejich jména se šeptala po chodbách a většina ostatních se jim raději vyhýbala. Ne proto, že by byly neporazitelné, ale protože si za léta pobytu vytvořily pověst, která jim umožňovala ovládat ostatní.

Když se jim zachtělo cizího jídla, jednoduše si ho vzaly. Když nechtěly prát vlastní oblečení, našly někoho, kdo to udělal za ně. A když do bloku přišla nová vězeňkyně, obvykle ji čekala ponižující zkouška, během níž Martha s Kelly zjišťovaly, jak daleko mohou zajít.

Dozorci o jejich chování věděli. Jenže oběti se často bály podat stížnost a svědkové tvrdili, že nic neviděli. Martha s Kelly tak získávaly stále větší jistotu, že jim jejich jednání projde.

Lauren si vyhlédly téměř okamžitě.

„Ta nová je nějaká tichá,“ poznamenala Kelly, když ji jednou pozorovala přes jídelnu.

„Tiché bývají ty, které se nejvíc bojí,“ odpověděla Martha.

Jenže Lauren se nechovala tak, jak očekávaly. Když ji provokovaly, neprosila je, aby přestaly. Když se jí snažily zastoupit cestu, klidně změnila směr. A když kolem ní pronášely urážlivé poznámky, pokračovala ve své práci, jako by je vůbec neslyšela.

Právě to je začalo rozčilovat.

Byly zvyklé, že jejich přítomnost vyvolává nervozitu. Chtěly vidět sklopené oči, nejisté pohyby a omluvy, které jim potvrzovaly jejich postavení. Lauren jim však nedávala nic z toho.

Martha si postupně začala namlouvat, že se nová vězeňkyně považuje za něco víc než ostatní.

Rozhodly se jí proto dát lekci.

Příležitost přišla během oběda.

V jídelně panoval obvyklý hluk. Vězeňkyně seděly u dlouhých stolů, jedly a tiše si povídaly. U jednoho z nich seděla starší žena, která se snažila dojíst svou porci. Byla drobná, pohybovala se pomalu a očividně si nepřála přitahovat pozornost.

Kelly se zastavila vedle ní a bez dovolení jí vzala část jídla z tácu.

Starší žena sklopila zrak. Neprotestovala. Jen si přisunula tác blíž k sobě, jako by doufala, že tím celou situaci ukončí.

Lauren, která seděla nedaleko, všechno viděla.

Na okamžik zůstala nehybně sedět. Potom vstala, přešla ke stolu a vzala Kelly její vlastní tác. Položila ho před starší ženu a podívala se Kelly přímo do očí.

„Jez to svoje.“

V jídelně se rozhostilo ticho.

Několik vězeňkyň přestalo jíst. Jiné zvedly hlavy a začaly sledovat, co se bude dít. Nikdo si nepamatoval, kdy naposledy někdo promluvil s Kelly takovým tónem, aniž by se vzápětí začal omlouvat.

Kelly pomalu obrátila hlavu k Lauren.

„Co jsi to řekla?“

Lauren neuhnula pohledem.

„Slyšela jsi mě.“

Martha se zvedla od vedlejšího stolu. Na tváři měla úsměv, ale v očích se jí objevilo podráždění.

„Ty jsi tady deset dní a už si myslíš, že můžeš všem poroučet?“

„Nikomu neporoučím,“ odpověděla Lauren. „Jen říkám, že si má každý nechat to, co mu patří.“

Kelly se zasmála. Nebyl to však veselý smích.

„Toho budeš litovat.“

Lauren se otočila a vrátila se ke svému místu.

Ani jedna z žen si tehdy neuvědomila, že právě překročily hranici, kterou Lauren dosud záměrně nechávala nedotčenou.

Následující večer uklízela Lauren chodbu před celami. Klečela na podlaze, ždímala hadr a pečlivě odstraňovala špínu z míst, kam se přes den dostávalo nejvíce lidí. Většina vězeňkyň už byla ve svých celách a chodba působila téměř prázdně.

Pak za sebou uslyšela kroky.

Nemusela se ani otočit, aby poznala, kdo přichází.

Martha a Kelly se zastavily několik kroků od ní. Kelly držela v ruce kbelík se špinavou vodou, kterou před chvílí používaly při úklidu.

„Podívej se na ni,“ pronesla Martha pobaveně. „Taková pilná holčička.“

Lauren pokračovala v práci.

„Slyšíš nás?“ zeptala se Kelly.

Lauren položila hadr do kbelíku a pomalu se narovnala.

„Ano.“

„Tak proč neodpovídáš?“

„Protože nemám co říct.“

Martha se uchechtla a vyměnila si s Kelly pohled. Přesně takovou reakci chtěly vyvolat. Chtěly ji přimět, aby se rozzlobila, začala křičet nebo je prosila, aby ji nechaly na pokoji.

Kelly však měla připravené něco jiného.

Zvedla kbelík a bez varování vylila celý jeho obsah Lauren na hlavu.

Špinavá vod