Když Lulu poprvé dorazila na vojenskou základnu, jen málokdo si dokázal představit, že by se právě ona mohla stát člověkem, na kterého budou všichni jednou vzpomínat.

Už na první pohled vyčnívala z davu. Některé prameny jejích vlasů byly černé, jiné zářily sytě růžovou barvou. V nose a rtu měla drobné kovové kroužky a její ruce, krk i další části těla pokrývala tetování. Zatímco ostatní nováčci se snažili co nejrychleji zapadnout mezi ostatní, Lulu působila dojmem, že jí na názorech druhých vůbec nezáleží.

Příliš nemluvila. Během oběda sedávala sama, po výcviku se bez zbytečných zastávek vracela na ubikace a na pokusy ostatních navázat rozhovor odpovídala jen několika slovy.

Netrvalo dlouho a stala se terčem posměchu.

„Uvidíme, jak dlouho tady vydrží,“ poznamenal jeden z vojáků, když ji poprvé uviděl při nástupu.

„Možná si spletla vojenskou základnu s rockovým festivalem,“ přidal se další.

Jiní se bavili jejími piercingy nebo si vymýšleli poznámky o růžových vlasech. Někteří ji dokonce záměrně provokovali, jen aby zjistili, jestli se konečně rozčílí.

Lulu ale nereagovala.

Ani když zaslechla, že se o ní mluví jako o člověku, který do armády vůbec nepatří. Ani když se jí někdo před ostatními zeptal, zda si při náboru nespletla uniformu s kostýmem.

Jednoduše pokračovala ve své práci.

Právě její mlčení však některé vojáky dráždilo nejvíc. Byli přesvědčeni, že se považuje za něco výjimečného, přestože podle nich zatím ničím nedokázala, že si zaslouží jejich respekt.

Lulu jim to nevyvracela. Nehádala se, nevysvětlovala svou minulost a nikomu neříkala, co všechno umí.

Nikdo proto netušil, že za jejím podivným vzhledem a uzavřeným chováním se skrývá příběh, o kterém na základně zatím nikdo neměl ani tušení.

Všechno se změnilo jednoho rána.

Velitel jednotky nečekaně svolal všechny vojáky k nástupu. V ruce držel uzavřenou složku a jeho výraz dával jasně najevo, že tentokrát nejde o běžné oznámení.

Když vojáci nastoupili do řad, velitel před ně předstoupil a otevřel složku.

„Máme naléhavý problém,“ oznámil. „Obdrželi jsme dokument v arabštině, který potřebujeme přeložit ještě dnes.“

V řadách se rozhostilo ticho.

„Dokument obsahuje informace, které nesmějí opustit základnu. Nesmí se fotografovat, kopírovat ani odesílat mimo zabezpečený systém. Překlad musí provést někdo, komu můžeme důvěřovat a kdo skutečně ovládá jazyk.“

Velitel se rozhlédl po nastoupených vojácích.

„Je tu někdo, kdo umí arabsky na dostatečné úrovni, aby mohl takový dokument přeložit?“

Nikdo se nepřihlásil.

Několik vojáků si vyměnilo pohledy. Jeden pokrčil rameny, další zavrtěl hlavou. Velitel počkal ještě několik sekund.

„Ptám se naposledy. Nikdo?“

Vtom se z konce řady ozval klidný ženský hlas.

„Já.“

Všichni se otočili.

Lulu vystoupila z řady a zamířila k veliteli. Její černo-růžové vlasy byly mezi uniformami nepřehlédnutelné a kovové kroužky v obličeji se zaleskly v ranním světle.

Na okamžik zavládlo ticho. Potom se ozvalo první uchechtnutí.

„To myslíš vážně?“ zašeptal jeden voják.

„Ona umí arabsky?“ zasmál se další.

„Sotva s námi promluví pár slov, a teď se chce pustit do tajného dokumentu?“

Jeden z mužů se ani nesnažil skrývat pobavení.

„Veliteli, opravdu jí chcete něco takového svěřit? Jak vůbec víme, že ten jazyk skutečně ovládá?“

Několik dalších přikývlo. Někteří se usmívali, jiní čekali, že Lulu začne svou nabídku obhajovat.

Ona však zůstala naprosto klidná.

„Rozumím arabsky,“ řekla jednoduše. „Pokud mi dokument ukážete, mohu ho přeložit.“

Velitel si ji chvíli prohlížel. Ani on ji dosud neznal natolik, aby mohl bez dalšího ověřování přijmout její tvrzení. Na druhou stranu si uvědomoval, že situace je naléhavá a času není mnoho.

„Víš, co by se stalo, kdybys dokument špatně pochopila?“ zeptal se přísně.

„Ano.“

„A jsi si jistá, že to zvládneš?“

„Ano, pane.“

Její odpověď byla tak stručná, že některé vojáky znovu rozesmála.

Velitel se však nezasmál. Po chvíli přikázal, aby Lulu doprovodili do zabezpečené místnosti, kde si dokument mohla prohlédnout podle stanovených pravidel.

Několik vojáků se vydalo za nimi. Tvrdili, že chtějí sledovat, jak to celé dopadne, ale ve skutečnosti očekávali jediné: že se Lulu ztrapní a konečně budou mít důvod ke svým poznámkám.

Na stole ležel dokument obsahující několik hustě popsaných stran. Text byl napsán arabským písmem a na první pohled působil složitě. Některé pasáže byly navíc označeny zvláštními symboly a poznámkami, jejichž význam nebyl na první pohled zřejmý.

Lulu se posadila, přitáhla si první stránku a začala číst.

První minutu nikdo nic neříkal.

Potom si vzala tužku a na čistý list začala zapisovat poznámky. Nepřekládala mechanicky slovo za slovem. Vracela se k určitým větám, porovnávala jejich význam a pečlivě si označovala místa, která spolu zjevně souvisela.

Úsměvy na tvářích přihlížejících postupně mizely.

„Co tam vl