Můj ovdovělý otec chodil celých osmnáct měsíců na schůzky se šesti různými ženami. Všechny je zval do stejné italské restaurace, vždy ke stejnému stolu, a pokaždé se zdálo, že večer dopadl výborně.

A přesto se nikdy nestalo, že by se mu některá z nich ozvala podruhé.

Zpočátku jsem tomu nepřikládala velký význam. Táta přišel o maminku před třemi lety a od té doby se jeho život změnil způsobem, který jsem si jako dcera jen těžko dokázala představit. Dům, ve kterém spolu prožili téměř třicet pět let, najednou působil příliš velký. Večeře jedl sám, víkendy trávil na zahradě a o mamince mluvil stále méně, jako by se bál, že když vysloví její jméno, bolest se znovu vrátí v plné síle.

Proto mě potěšilo, když mi jednoho dne oznámil, že poznal ženu, se kterou by si možná mohl rozumět.

„Jmenuje se Helena,“ řekl mi během nedělního oběda. „Je milá. Má ráda staré filmy a italskou kuchyni. Myslím, že bychom si mohli mít co říct.“

Poprvé po dlouhé době jsem ho viděla, jak se při vyprávění usmívá. Dokonce si koupil novou košili a nechal se ode mě přesvědčit, aby si před schůzkou upravil vlasy.

Večer mi zavolal a řekl, že se skvěle bavili. Helena se prý smála jeho historkám, vyprávěla mu o svých vnoučatech a na rozloučenou mu poděkovala za krásný večer.

Jenže potom se odmlčela.

Táta jí zavolal o dva dny později. Nezvedla telefon. Poslal jí zprávu, na kterou už nikdy nedostal odpověď.

„Asi si to rozmyslela,“ řekl mi, když jsem se ho na ni zeptala. Snažil se působit lhostejně, ale všimla jsem si, jak dlouho se díval z okna.

Následující měsíce přinesly další ženy.

Druhá se jmenovala Margaret. Třetí byla Susan, která pracovala jako zdravotní sestra. Čtvrtá, Patricia, prý sdílela tátovu vášeň pro zahradničení. Pátá se jmenovala Linda a šestá Diane.

Všechny schůzky se konaly ve stejné italské restauraci na okraji města. Táta tvrdil, že tam výborně vaří, personál je příjemný a atmosféra klidná. Pokaždé si rezervoval stejný stůl u okna.

A pokaždé se opakoval stejný scénář.

Žena přišla. Objednali si večeři. Povídali si několik hodin. Táta se vrátil domů v dobré náladě a následující den mi vyprávěl, jak příjemný večer prožil.

Pak ale přišlo ticho.

Žádný telefonát. Žádná další schůzka. Někdy žena přestala odpovídat okamžitě, jindy poslala jednu zdvořilou zprávu a potom zmizela.

Po páté neúspěšné schůzce jsem se ho zeptala, jestli si není jistý, že o ty ženy skutečně stojí. Možná na ně příliš tlačil. Možná mluvil jen o mamince. Možná se snažil začít nový vztah dřív, než byl připravený.

Táta se na mě tehdy podíval s nečekanou vážností.

„Věř mi, že se snažím být sám sebou. Nikdy jim nelžu, nic po nich nechci a chovám se k nim slušně. Kdyby mi některá řekla, že nemá zájem, přijal bych to. Ale tohle je pokaždé stejné. Ještě při odchodu se usmívají, děkují mi a říkají, že se brzy uvidíme. A pak jako by se po nich slehla zem.“

Nedokázala jsem mu odpovědět.

Když se po několika týdnech odmlčela i šestá žena, přestala jsem věřit na pouhou smůlu. Šest různých žen nemohlo mít úplně stejnou reakci, aniž by za tím bylo něco, co jsme dosud neviděli.

Rozhodla jsem se zjistit pravdu.

Následující sobotu jsem si oblékla obyčejný kabát, vyrazila do restaurace a požádala o stůl poblíž okna. Chtěla jsem si místo nejprve prohlédnout. Restaurace byla útulná, na stěnách visely staré fotografie Itálie a vzduch voněl česnekem, rajčaty a čerstvě upečeným chlebem. Nic nepůsobilo podezřele.

Objednala jsem si kávu a počkala, až ke mně přijde číšník.

Byl to muž kolem padesátky, s prošedivělými vlasy a unavenýma očima. Když položil šálek na stůl, zdvořile jsem se usmála.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat. Můj otec sem chodíval na večeři se ženami, které poznal. Jmenuje se Arthur. Za poslední rok a půl tu měl několik schůzek. Nevíte, jestli se během některé z nich nestalo něco neobvyklého?“

Číšník se zarazil.

Jeho ruka zůstala na okamžik nehybně položená na podnosu. Úsměv mu zmizel z tváře tak rychle, že jsem si nejprve myslela, že jsem si jeho reakci špatně vyložila.

„Arthur?“ zopakoval tiše.

Přikývla jsem.

Rozhlédl se po restauraci, jako by kontroloval, zda nás někdo neposlouchá. Potom se posadil na prázdnou židli naproti mně, přestože jsem ho o to nepožádala.

„Vy opravdu vůbec netušíte, co se u toho stolu odehrává, že ne?“ zašeptal.

V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech.

„Co tím myslíte?“

Číšník sklopil oči ke stolu. Chvíli mlčel, jako by zvažoval, zda mi vůbec může odpovědět.

„Váš otec sem začal chodit krátce poté, co zemřela jeho žena,“ řekl nakonec. „Pamatuji si ho velmi dobře. Vždycky přišel o něco dřív, zkontroloval rezervaci a požádal o stůl číslo sedm. A pokaždé, když dorazila jeho společnost, nechal jí objednat stejné víno a stejný předkrm.“

„To přece není nic zvláštního,“ namítla jsem.

„Ne,“ souhlasil. „Samo o sobě ne. Zvláštní je to, co se dělo p