Seděla jsem před velkým hotelovým zrcadlem, zatímco vizážistka dokončovala moje líčení a kadeřnice mi naposledy upravovala vlasy.

Kupodivu jsem nebyla nervózní.

Spíš jsem cítila zvláštní klid.

Po měsících plánování bylo všechno konečně připravené.

Květiny čekaly v kostele. Hosté už se pomalu začínali scházet. Fotograf měl být každou chvíli na místě.

A můj budoucí manžel Daniel mi před hodinou poslal zprávu:

„Za chvíli z tebe bude moje žena.“

Usmála jsem se při té vzpomínce.

Pak jsem vstala a přešla ke skříni.

Visely tam moje svatební šaty.

Byly přesně takové, jaké jsem si vždy představovala.

Jednoduché, elegantní, s dlouhou vlečkou a jemnými krajkovými detaily.

Strávila jsem měsíce jejich výběrem.

Chodila jsem na několik zkoušek, nechala upravit rukávy, změnit délku vlečky a nakonec jsem odmítla jiné šaty, které byly podstatně levnější.

Nešlo mi o cenu.

Chtěla jsem, aby mě Daniel poprvé uviděl právě v nich.

Natáhla jsem ruku po ramínku.

Vtom se otevřely dveře.

Ve dveřích stála Regina.

Moje budoucí tchyně.

V jedné ruce držela kabelku a v druhé sklenku červeného vína.

Okamžitě jsem ztuhla.

„Ještě nejsi připravená?“ zeptala se.

„Právě si chci obléct šaty.“

Přejela mě pohledem.

„Daniel nerad čeká.“

Nic jsem neřekla.

Za poslední měsíce jsem pochopila, že hádat se s Reginou nemá žádný smysl.

Nikdy nebyla spokojená.

Když jsem si vybrala jednoduché šaty, byly podle ní příliš obyčejné.

Když jsem chtěla větší svatbu, označila mě za materialistku.

Když jsem chtěla malou svatbu, tvrdila, že se snažím ušetřit na její rodině.

A pokaždé končila stejnou větou:

„Ty ještě nevíš, jak funguje rodina.“

Shýbla jsem se, abych upravila lem šatů.

A právě tehdy jsem ucítila na ruce něco studeného.

Kap.

Pak druhou kapku.

A během několika vteřin začala po bílé látce stékat tmavě červená tekutina.

Víno.

Zvedla jsem hlavu.

Regina držela prázdnou sklenku.

Na jejím obličeji se objevil výraz překvapení.

Ale jen na okamžik.

Pak se usmála.

„Jejda.“

Zamrkala jsem.

„Co jste udělala?“

„Strašně se omlouvám.“

Položila prázdnou sklenku na stolek.

„Sklouzla mi ruka.“

Dívala jsem se na obrovskou červenou skvrnu, která se rozpíjela přes přední část šatů.

„To snad ne.“

Popadla jsem šaty a běžela do koupelny.

Začala jsem je okamžitě čistit.

Ubrousky.

Voda.

Ručník.

Mýdlo.

Nic nepomáhalo.

Naopak.

Skvrna se začala rozpíjet ještě dál.

Bílá látka se během několika minut změnila v růžovou.

Za mnou se objevila Regina.

Opírala se o rám dveří.

A vůbec nevypadala zděšeně.

„Asi si budeš muset vzít něco jiného.“

Otočila jsem se.

„Něco jiného?“

„Nebo svatbu odložit.“

Tehdy mi to došlo.

Nebyla to nehoda.

Ani na vteřinu.

Regina to udělala schválně.

Věděla, že moje šaty jsou nenahraditelné.

Věděla, kolik času zbývá.

A věděla, že už není čas koupit nové.

Podívala jsem se na ni.

„Vy jste to udělala schválně.“

„Prosím tě.“

„Udělala jste to schválně.“

Regina se usmála.

„Neměla bys být tak paranoidní.“

Pak odešla.

Zůstala jsem sama v koupelně.

A několik sekund jsem jen stála a dívala se na zničené šaty.

Měla jsem chuť brečet.

Ale pak jsem si vzpomněla na Daniela.

Na jeho oči.

Na všechny ty večery, kdy jsme spolu plánovali náš život.

A v tu chvíli jsem se rozhodla.

Svatba se konat bude.

Jen jsem ještě nevěděla jak.

Vytáhla jsem telefon.

Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Claire.

„Potřebuju pomoc.“

O dvacet minut později byla u mě.

Přinesla šicí potřeby, odstraňovač skvrn a několik dalších věcí.

Když uviděla šaty, zalapala po dechu.

„Tohle udělala ona?“

Přikývla jsem.

Claire se na mě podívala.

„Tak už to víš.“

„Co?“

„Že ji nezastavíš tím, že se jí budeš snažit zavděčit.“

Mlčela jsem.

Pak Claire dodala:

„Ale možná nemusíš.“

Vytáhla z auta dlouhou krabici.

„Co je to?“

„Otevři ji.“

Uvnitř byly jiné šaty.

Jednoduché.

Elegantní.

A především nádherné.

„Kde jsi je vzala?“

„Od salonu, kde sis původně zkoušela ty první.“

Zírala jsem na ni.

„Ty jsi je koupila?“

„Ne. Pronajala.“

Začala jsem se smát přes slzy.

„Ty jsi šílená.“

„Ano. Ale teď se převlékni.“

Za méně než hodinu jsem byla připravená.

A tentokrát jsem se na sebe podívala do zrcadla a usmála se.

Regina mi možná zničila šaty.

Ale svatbu mi nevezme.

Když jsem dorazila ke kostelu, Daniel už čekal u oltáře.

Jakmile mě uviděl, úplně ztuhl.

Pak se usmál.

„Jsi nádherná.“

„Ty taky.“

Nevěděl, co se stalo.

Rozhodla jsem se mu to říct až po obřadu.

Ceremonie proběhla dokonale.

Když jsme si vyměnili prsteny, měla jsem pocit, že ze mě spadlo všechno napětí posledních měsíců.

Pak přišel čas na svatební hostinu.

A právě tam se všechno změnilo.

Regina nikde nebyla.

Daniel se začal rozhlížet.

„Kde je máma?“

Nevěděla jsem.

Pak k nám přišel jeden z organizátorů.

„Promiňte, ale máme problém u vstupu.“

Daniel se zamračil.

„Jaký?“

„Vaše matka se snaží dostat dovnitř.“

Podívali jsme se na sebe.

„Tak ji pusťte.“

Muž zaváhal.

„To nejde.“

„Proč?“

Vytáhl