Prodal starý notebook za pět set dolarů.

Všichni u stolu mu gratulovali.

Jen jeho mladší bratr Daniel náhle zbledl.

Protože přesně věděl, o jaký notebook jde.

A věděl také, že jeho skutečná hodnota nebyla ani zdaleka pět set dolarů.

„Komu jsi ho prodal?“ zeptal se Daniel.

Lucas se zasmál.

„Proč tě to najednou tak zajímá?“

„Protože byl můj.“

U stolu zavládlo ticho.

Matka nechápavě zvedla oči.

„Jak to myslíš?“

Daniel se podíval na bratra.

„Ten notebook, který jsi prodal, byl u mě doma.“

Lucas pokrčil rameny.

„Takže?“

„Takže jsi ho ukradl.“

Lucas odložil vidličku.

„Neukradl. Ležel tam několik měsíců. Nikdo ho nepoužíval.“

„To neznamená, že si ho můžeš vzít.“

„Vypadalo to, že ho nepotřebuješ.“

Daniel se snažil zachovat klid.

Celá situace však byla mnohem vážnější, než jeho rodina tušila.

Daniel totiž nepracoval jako obyčejný IT specialista.

Před několika lety získal místo ve vládním oddělení zabývajícím se kybernetickou bezpečností.

Od prvního dne měl přísně zakázáno mluvit o konkrétních případech, na kterých pracoval.

Proto své rodině nikdy neříkal podrobnosti.

Jeho matka si z toho udělala legraci.

„Náš počítačový šprt zase zachraňuje svět.“

Lucas se mu smál ještě víc.

„Hlavně že jsem sám sobě šéfem.“

Lucas totiž provozoval malý obchod.

Alespoň to tak všichni v rodině vnímali.

Ve skutečnosti jeho podnikání už dlouho balancovalo na hraně krachu.

Měl dluhy, několik nezaplacených účtů a věřitele, kteří mu stále volali.

Přesto u rodinného stolu vyprávěl o úspěšných obchodech, velkých zákaznících a skvělých ziscích.

Nikdo netušil, že většina těch příběhů byla vymyšlená.

Toho pátečního večera dorazil Daniel k rodičům pozdě.

Měl telefon v ruce a během celé večeře kontroloval zprávy.

Otec si toho všiml.

„Zase ti zlobí ty tvoje počítače?“

Daniel se pokusil usmát.

„Něco se ztratilo.“

„Co?“

„Zatím o tom nemůžu mluvit.“

Lucas se uchechtl.

„Samozřejmě. Tajná vládní operace.“

Daniel ho ignoroval.

Pak Lucas začal vyprávět o svém posledním obchodu.

„Dneska jsem prodal starý notebook za pět set dolarů.“

Otec se na něj podíval.

„Pět set? Za starý notebook?“

„Měl jsem štěstí. Kupující se ani nesnažil smlouvat.“

Daniel položil vidličku.

„Jaký notebook?“

Lucas pokrčil rameny.

„Obyčejný.“

„Popiš ho.“

„Proč?“

„Protože si myslím, že vím, o jaký jde.“

Lucas se zasmál.

„Ten, co ležel u tebe v bytě.“

Danielovi zatrnulo.

Před týdnem skutečně nechal jeden notebook doma.

Na první pohled vypadal jako starý, téměř bezcenný počítač.

Jenže uvnitř nebyl obyčejný hardware.

Notebook obsahoval data, která Daniel potřeboval předat k odborné kontrole.

Byla na něm zašifrovaná část vyšetřovacího materiálu.

Neměl být připojený k internetu.

Neměl být používán.

A rozhodně neměl skončit v rukou cizího člověka.

Daniel pomalu vstal.

„Ty jsi ho vzal z mého bytu?“

Lucas se zamračil.

„Nezačínej.“

„Vzal jsi ho bez mého svolení?“

„Ležel tam.“

„A prodal jsi ho?“

„Ano.“

„Komu?“

Lucas pokrčil rameny.

„Nějakému chlapovi.“

„Jakému?“

„Nevím. Napsal mi přes internet.“

Danielovi se sevřel žaludek.

„Máš jeho kontakt?“

„Proč?“

„LUCASI, MÁŠ JEHO KONTAKT?“

Všichni u stolu ztichli.

Lucas se poprvé přestal usmívat.

„Asi jo.“

„Najdi ho.“

„Proč se chováš tak hystericky?“

Daniel se naklonil přes stůl.

„Protože jsi právě prodal něco, co jsi neměl ani právo vzít.“

Lucas se zasmál.

„Dobře. Kolik chceš? Dvě stě padesát? Rozdělíme si to napůl.“

Daniel se na něj nevěřícně podíval.

„Ty vůbec nechápeš, co jsi udělal.“

„Tak mi to vysvětli.“

„Nemůžu.“

„Samozřejmě. Ty nikdy nemůžeš nic říct.“

Daniel chtěl odpovědět.

Vtom se ozvala rána.

Obrovská rána.

Celý dům se otřásl.

Matka vykřikla.

Otec vyskočil ze židle.

A Lucas ztuhl.

Rána přišla od vchodových dveří.

Další úder.

Tentokrát bylo slyšet praskání dřeva.

Daniel okamžitě pochopil, že nejde o náhodného návštěvníka.

„Všichni dolů,“ řekl.

„Co se děje?“ zeptala se matka.

Daniel ji chytil za ruku.

„Dolů. Hned.“

Třetí úder vyrazil zámek.

Dveře se rozletěly.

Do domu vtrhli ozbrojení muži.

Lucas začal křičet.

Otec se pokusil postavit mezi ně a svou rodinu.

Jeden z mužů zakřičel:

„Nikdo se nehýbe!“

Daniel však okamžitě zvedl ruce.

„Jsem Daniel Cole.“

Muž se zastavil.

„Víme, kdo jste.“

„Tak proč jste tady?“

„Kvůli notebooku.“

Lucas zbledl.

Daniel se na něj pomalu otočil.

„Kde je?“

Lucas polkl.

„Já nevím.“

Muž se přiblížil.

„Prodali jste ho dnes odpoledne.“

Lucas začal couvat.

„Já nevěděl, co v něm je.“

„To je nám jasné.“

„Komu jsem ho prodal?“

Muž se na něj podíval.

„Právě proto jsme tady.“

Ukázal na Daniela.

„Ten notebook byl součástí vyšetřování, které se týká rozsáhlého úniku citlivých dat.“

Daniel zavřel oči.

Tohle byla přesně ta situace, které se obával.

Nejhorší však teprve mělo přijít.

Muž vytáhl fotografii.

„Tento muž notebook koupil.“

Položil ji na stůl.

Daniel se podíval na fotografii.

A okamžitě p