Leila si toho večera přála jediné.
Dostat se domů.
Nechtěla večeřet.
Nechtěla si ani pustit televizi.
Chtěla jen zavřít dveře svého malého bytu, odložit telefon a na několik hodin přestat myslet na nemocnici.
Bylo skoro jedenáct večer, když konečně vyšla z kliniky.
Za sebou měla téměř čtrnáct hodin práce.
Jedna ze sester ráno nepřišla do směny, další musela během dne náhle odejít a počet pacientů mezitím stále rostl.
Leila celé hodiny běhala mezi pokoji.
Kontrolovala infuze, připravovala léky, pomáhala lékařům a několikrát se vracela k pacientce, která se zotavovala po náročné operaci.
Když se konečně dostala ven, sotva cítila vlastní nohy.
Telefon jí ukázal, že řidič objednaného taxi už čeká.
Před klinikou stálo několik černých luxusních vozů.
Leila se podívala na displej.
Potom na auta.
Jedno z nich mělo otevřené zadní dveře.
„To bude ono,“ zamumlala.
Nevšimla si registrační značky.
Nevšimla si ani řidiče.
Prostě nastoupila.
A tím udělala chybu, na kterou jen tak nezapomene.
Na zadním sedadle už někdo seděl.
Muž.
Leila si ho v první chvíli téměř nevšimla.
„Promiňte,“ zamumlala a posadila se na druhou stranu.
Muž nic neřekl.
Měl na sobě tradiční oděv z drahé látky a na zápěstí hodinky, jejichž cena by vystačila na několik let nájmu jejího bytu.
Jeho tvář byla klidná.
Až příliš klidná.
„Potřebuji na ulici Al-Marin, číslo osmdesát dva,“ řekla Leila řidiči.
Ten se podíval do zpětného zrcátka.
Pak na muže vzadu.
A znovu na Leilu.
„Slečno…“
Leila už zavírala oči.
„Prosím.“
„Co?“
„Vzbuďte mě, až budeme na místě.“
Položila si hlavu k okénku.
„Včera jsem skoro nespala.“
O několik sekund později usnula.
Řidič nevěděl, co dělat.
Nakonec se odhodlal.
„Pane?“
Muž vedle Leily se ani nepohnul.
„Mám ji nechat vystoupit?“
Ticho.
„Pane Karime?“
Karim al-Hadíd pomalu otočil hlavu.
Podíval se na spící ženu.
Potom na její jmenovku.
Leila.
Bylo jí kolem třiceti let.
Stále měla na sobě zdravotnickou uniformu.
Na klíně držela kabelku a v ruce svírala telefon.
Vypadala, jako by už několik dní pořádně nespala.
„Nechte ji,“ řekl Karim.
Řidič překvapeně zamrkal.
„Ale pane—“
„Řekl jsem, nechte ji.“
Auto se rozjelo.
Karim al-Hadíd nebyl muž, kterého by lidé běžně oslovovali bez důvodu.
V zemi se o něm mluvilo jako o jednom z nejvlivnějších podnikatelů.
Vlastnil několik velkých společností, pozemky, hotely a nemovitosti.
Jeho jméno se objevovalo v novinách i obchodních kruzích.
Lidé o něm říkali, že dokáže jediným telefonátem změnit něčí kariéru.
Nikdo si však nebyl jistý, co je pravda a co jen fáma.
Jedno ale platilo.
Do Karimova auta nikdo nenastupoval omylem.
A už vůbec ne cizí žena.
Řidič proto každých několik sekund kontroloval zrcátko.
Karim však jen mlčky pozoroval Leilu.
Po chvíli si všiml, že její telefon stále svítí.
Na displeji se objevila zpráva.
„Mami: Už jsi na cestě?“
Karim odvrátil pohled.
„Pane,“ ozval se řidič po několika minutách.
„Ano?“
„Co s ní uděláme?“
Karim se podíval z okna.
„Dovezeme ji tam, kam chtěla.“
Řidič přikývl.
Zdálo se, že problém je vyřešen.
Jenže potom se něco stalo.
Auto projíždělo tichou ulicí.
Leila se ve spánku pohnula.
Její hlava sklouzla trochu níž.
Telefon jí málem vypadl z ruky.
A právě tehdy zaslechla hlasy.
Nejdřív jim nevěnovala pozornost.
Pak ale zaslechla jedno slovo.
Arabsky.
Leila oči stále neotevřela.
Byla příliš unavená.
Jenže další věta ji probudila úplně.
Muž na předním sedadle něco řekl.
Karim mu odpověděl.
Jeho hlas byl tichý, ale rozhodný.
Leila rozuměla arabsky.
Ne dokonale, ale dost dobře na to, aby pochopila význam.
A právě tehdy jí došlo, že nesedí v taxíku.
Otevřela oči.
Podívala se z okna.
Neznala ulici.
Auto jelo úplně jiným směrem, než měla jet.
Srdce se jí rozbušilo.
Pomalu se podívala na muže vedle sebe.
Karim si všiml jejího pohledu.
„Už jste vzhůru.“
Leila polkla.
„Ano.“
„Slyšela jste náš rozhovor?“
Chvíli mlčela.
Pak přikývla.
„Trochu.“
Řidič znervózněl.
Karim se opřel.
„Rozumíte arabsky?“
Leila zaváhala.
„Ano.“
V autě se rozhostilo ticho.
„Jak dobře?“
„Dost na to, abych pochopila, že tohle není cesta k mé adrese.“
Řidič sevřel volant.
Karim se na ni několik sekund díval.
Potom se zeptal:
„Co jste slyšela?“
Leila si nebyla jistá, jestli má odpovědět.
Nakonec řekla:
„Říkal jste mu, aby odbočil.“
Karim přikývl.
„A ještě něco.“
Leila sklopila oči.
„Ano.“
„Co?“
„Řekl jste mu, aby mě nevozil domů.“
Řidič se na Karima vyděšeně podíval.
Karim však zůstal klidný.
„A víte proč?“
Leila neodpověděla.
V hlavě jí začaly běžet nejrůznější scénáře.
Byla sama.
V cizím autě.
Uprostřed noci.
A muž vedle ní právě zjistil, že rozumí tomu, co si s řidičem říkali.
„Protože,“ řekl Karim pomalu, „jste právě udělala něco, co vás mohlo dostat do velkých problémů.“
Leila zbledla.
„Co?“
Karim ukázal na