Ne proto, že by šlo o návštěvu významného politika nebo bohatého podnikatele.

Uprostřed hlavního sálu seděl muž, kvůli kterému lidé automaticky ztišili hlas, když procházel kolem.

Don Salvatoro.

Jméno, které se v tomto městě vyslovovalo jen šeptem.

Měl na sobě dokonale padnoucí černý oblek, na pravé ruce drahé hodinky a před sebou sklenici červeného vína, které se téměř nedotkl. Po jeho obou stranách stáli dva muži v tmavých oblecích. Ani na okamžik nespouštěli oči z okolí.

Ostatní hosté se snažili předstírat, že si jich nevšímají.

Nikdo se však nedíval jinam doopravdy.

Každý věděl, kdo sedí uprostřed sálu.

A každý věděl, že udělat před ním chybu může mít následky.

Elena pracovala v restauraci teprve několik týdnů.

Byla mladá, tichá a snažila se držet stranou všech problémů. Práci potřebovala a věděla, že v podobně luxusním podniku se chyby neodpouštějí.

Toho večera jí manažer před směnou několikrát zopakoval jediné:

„Ke stolu číslo sedm choď opatrně. A hlavně se ničeho nedotýkej.“

Elena přikývla.

Nevěděla, že právě stůl číslo sedm navždy změní její život.

Krátce po deváté večer dostala za úkol dolít víno.

Vzala láhev a pomalu se vydala přes sál.

Když se přiblížila ke stolu, jeden z hostů nečekaně odsunul židli.

Elena se lekla.

Udělala krok stranou.

Podpatek jí sklouzl po hladké podlaze.

Láhev se naklonila.

A všechno se stalo během jediné vteřiny.

Červené víno vyteklo ze sklenice a potřísnilo černé sako muže sedícího uprostřed stolu.

Don Salvatora.

Láhev jí málem vypadla z ruky.

V restauraci se rozhostilo absolutní ticho.

Někde vzadu cinkla vidlička o talíř.

Pak už nebylo slyšet nic.

Dva bodyguardi okamžitě vyskočili ze svých míst.

Manažer restaurace zbledl.

Elena cítila, jak se jí rozklepaly ruce.

„Pane… já… strašně se omlouvám.“

Don Salvatoro se ani nepohnul.

Pomalu sklopil oči ke svému potřísněnému saku.

Potom se podíval na Elenu.

Jeho pohled byl tak chladný, že se jí sevřel žaludek.

Jeden z bodyguardů vykročil směrem k ní.

„Pane Salvatoro…“ začal manažer nervózně.

Mafiánský boss zvedl ruku.

Bodyguard se okamžitě zastavil.

Don Salvatoro dál mlčky pozoroval Elenu.

Ta se sklonila.

„Prosím, odpusťte mi. Zaplatím čištění, jestli bude potřeba. Já… opravdu jsem to neudělala schválně.“

Pak se však stalo něco, čemu nikdo nerozuměl.

Don Salvatoro se najednou přestal dívat na její obličej.

Jeho oči se zastavily na jejím zápěstí.

Elena si toho nevšimla.

Na ruce měla starý červený náramek.

Byl úplně obyčejný.

Červená šňůrka, která už byla na několika místech odřená, a malý stříbrný medailonek ve tvaru půlměsíce.

Nosila ho od dětství.

Nikdy ho nesundávala.

Neměl pro ni velkou finanční hodnotu.

Byl to jediný předmět, který jí zůstal z doby, na kterou si téměř nepamatovala.

Don Salvatoro náhle zbledl.

„Ten náramek…“

Elena zvedla oči.

„Cože?“

Muž vstal.

Poprvé za celý večer vypadal vyděšeně.

Natáhl ruku a chytil Elenu za zápěstí.

Jeho bodyguardi se na sebe podívali.

„Kde jsi ho vzala?“

Elena nechápala.

„Mám ho od dětství.“

„Kdo ti ho dal?“

„Nevím.“

„Nevíš?“

Jeho hlas se změnil.

Už to nebyl hlas muže, kterého se všichni báli.

Byl to hlas otce, který právě po letech spatřil něco, co považoval za navždy ztracené.

Elena se pokusila ruku vysvobodit.

„Moje adoptivní matka mi říkala, že jsem ho měla, když mě našli.“

Don Salvatoro strnul.

„Kde tě našli?“

Elena zaváhala.

„Na nádraží.“

V místnosti to zašumělo.

Jeden ze starších mužů u vedlejšího stolu náhle vstal.

„To není možné…“

Don Salvatoro se k němu otočil.

„Co jsi řekl?“

Muž okamžitě sklopil oči.

„Nic, pane.“

Ale Salvatoro už neposlouchal.

Díval se pouze na Elenu.

„Kolik ti je?“

„Dvaadvacet.“

Jeho tvář ztratila veškerou barvu.

Pomalu se posadil.

„Dvaadvacet…“

Elena nechápala, co se děje.

„Proč se mě na to ptáte?“

Don Salvatoro položil prsty na medailonek.

Tentokrát se ho ani nedotkl.

Pouze na něj hleděl.

„Protože přesně takový náramek měla moje dcera.“

Elena ztuhla.

„Vaše dcera?“

„Zmizela před dvaadvaceti lety.“

Nikdo v restauraci se ani nepohnul.

Don Salvatoro pokračoval:

„Byla malá. Měla červený náramek s tímto medailonkem. Nechal jsem jí ho vyrobit krátce předtím, než zmizela.“

Elena cítila, jak jí tuhnou prsty.

„Jak… jak se jmenovala?“

Don Salvatoro se nadechl.

„Isabella.“

Elena zavrtěla hlavou.

„To nejsem já.“

„Jak se jmenuješ celým jménem?“

„Elena Rossi.“

Muž se na ni dlouze zadíval.

Potom se obrátil na svého nejstaršího bodyguarda.

„Přines mi telefon.“

Muž okamžitě vytáhl mobil.

Don Salvatoro něco vyhledal.

Po několika sekundách položil telefon na stůl.

Na obrazovce byla fotografie malé holčičky.

Mohlo jí být sotva tři nebo čtyři roky.

Měla tmavé vlasy, velké oči a kolem zápěstí červenou šňůrku.

Elena na fotografii zírala.

Nevěděla proč.

Ale něco uvnitř ní se pohnulo.

Nebyla to vzpomínka.

Spíš pocit.

Podivně známý pocit, který ji vyděsil.

„Kde jste ji našli?“ zeptala se.