Ne proto, že bych si neuměla poradit.

Ale protože jsem věřila, že v takové chvíli bude chtít být se mnou.

„Juliene, myslím, že už je to tady,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Kontrakce jsou skoro každých pět minut.“

Na druhém konci telefonu hrála hlasitá hudba.

Smích.

Cinkání skleniček.

A hlas jeho matky Françoise, která právě slavila šedesáté narozeniny.

„Vydrž ještě chvíli,“ odpověděl Julien.

„Praskla mi voda.“

Na několik vteřin se odmlčel.

Čekala jsem, že uslyším něco jako: „Hned jedu.“

Místo toho jsem slyšela povzdech.

„Élodie, opravdu teď nemůžu.“

„Nemůžeš? Juliene, já rodím.“

„Všichni jsou tady. Máma má narozeniny. Nemůžeš mi to udělat právě dnes.“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Já ti nic nedělám. Naše dítě se právě rozhodlo narodit.“

„Zvládneš to sama. Přestaň dělat scény.“

Pak zavěsil.

Zůstala jsem sedět na okraji postele a několik vteřin jen zírala na telefon.

Další kontrakce přišla tak silně, že jsem se musela opřít o stěnu.

Tentokrát jsem už nevolala jemu.

Zvedla jsem telefon a otevřela kontakt, na který jsem se téměř dva roky nedokázala podívat bez pocitu viny.

Táta.

Michel.

Dva roky jsme spolu téměř nemluvili.

Naše poslední setkání skončilo hádkou. Byla jsem přesvědčená, že jsem se rozhodla správně, když jsem od něj odešla a začala si budovat vlastní život.

A hlavně jsem chtěla, aby můj manžel nikdy nevěděl, z jaké rodiny pocházím.

Julien věděl, že můj otec podniká.

To bylo všechno.

Nikdy jsem mu neřekla, jak rozsáhlé jsou jeho firmy.

Nikdy jsem mu neukázala účty.

Nikdy jsem se nezmínila o jeho majetku.

Chtěla jsem mít jistotu, že muž, kterého si vezmu, bude milovat mě.

Ne moje příjmení.

Ne moje peníze.

Ne život, který mi mohl můj otec nabídnout.

A tak jsem se během posledních let naučila žít úplně obyčejně.

A právě teď, když jsem byla sama a vyděšená, jsem poprvé po dlouhé době zavolala člověku, kterého jsem se snažila ze svého života odstranit.

Telefon zazvonil jen jednou.

„Élodie?“

Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, rozplakala jsem se.

„Tati…“

Nemusela jsem nic dalšího vysvětlovat.

„Kde jsi?“

Řekla jsem mu adresu.

„Zůstaň tam. Jedu.“

O dvacet minut později stál před mými dveřmi.

Ani se neptal, proč jsem mu nezavolala dřív.

Ani mi nevyčítal poslední dva roky.

Jen mě vzal za ruku.

„Jedeme.“

V nemocnici všechno nabralo rychlý spád.

Kontrakce sílily.

Lékaři mě připravili na porod a můj otec zůstal celou dobu vedle mě.

Držel mě za ruku.

Podával mi vodu.

Utíral mi čelo.

A pokaždé, když jsem se podívala na telefon a viděla, že od Juliena nepřišla jediná zpráva, snažil se nic neříkat.

Až jsem se sama zeptala:

„Proč se mnou zůstal, když se na mě tak dlouho zlobil?“

Michel se na mě podíval.

„Protože jsi moje dcera.“

Jednoduchá věta.

Ale v tu chvíli pro mě znamenala všechno.

Ve 4:17 ráno se ozval první pláč.

Náš syn Gabriel byl na světě.

Dostala jsem ho do náruče a rozbrečela se.

Michel stál vedle postele.

Když se podíval na svého vnuka, jeho tvrdý výraz se poprvé změnil.

„Je nádherný,“ zašeptal.

Podívala jsem se na dveře.

Pořád jsem čekala, že se objeví Julien.

Možná pozdě.

Možná provinile.

Možná úplně opilý z oslavy.

Ale nepřišel.

Ani ráno.

Ani odpoledne.

Ani další den.

Tři dny.

Tři dny jsem byla v nemocnici.

Tři dny se můj manžel nezeptal, jak se daří mně nebo našemu synovi.

Třetí den jsme se vrátili domů.

Michel mi pomohl usadit se na pohovce.

Gabriel spal v jeho náručí.

„Zůstaň ještě chvíli,“ požádala jsem otce.

Přikývl.

A pak se ozval zvuk klíče v zámku.

Julien.

Vešel dovnitř s taškou přes rameno.

Na tváři měl úsměv.

„Ahoj, zlato.“

Pak se podíval do obývacího pokoje.

Úsměv zmizel.

Jeho oči se zastavily na muži sedícím v křesle.

Michel držel Gabriela v náručí a klidně se na něj díval.

Julien zbledl.

„Élodie…“

Neodpověděla jsem.

„Co tady dělá on?“

Můj otec vstal.

„Tohle je můj vnuk.“

Julien se na něj díval, jako by před sebou viděl ducha.

„Vy…“

Zmlkl.

Podíval se znovu na mého otce.

Pak na mě.

„To není možné.“

„Co není možné?“ zeptala jsem se.

Michel položil Gabriela opatrně do kolébky.

Potom se otočil k Julienovi.

„Myslím, že bychom si měli promluvit.“

Julien ustoupil o krok.

„Vy jste Michel Moreau?“

Otec přikývl.

Julienovi se třásly ruce.

Teprve tehdy jsem pochopila, že můj otec poznal jeho výraz.

„Znáš mého otce?“ zeptala jsem se.

Julien mlčel.

Michel se na něj zadíval.

„Samozřejmě, že mě zná.“

V místnosti nastalo ticho.

„Julien pracoval před několika lety pro jednu z mých společností,“ pokračoval otec.

Podívala jsem se na manžela.

„Cože?“

Julien sklopil oči.

„Já jsem nevěděl, že…“

„Že co?“ zeptala jsem se.

Tentokrát už jsem necítila bolest.

Cítila jsem vztek.

„Celé ty roky jsi tvrdil, že jsi pracoval pro zahraniční investiční skupinu.“

Julien neodpověděl.

Michel sáhl do kapsy saka a vytáhl telefon.

„Tohle bych ti měl ukázat.“

Položil telefon na stůl.

Na displeji byl sta