Natalie zalapala po dechu.
Soška dopadla na mramorovou podlahu a chodbou se rozlehl ostrý kovový zvuk.
„Lucasi! Přestaň!“
Do chodby vběhl jeho otec Daniel Brooks.
Jenže chlapec neposlechl.
Oči měl zalité slzami a v obličeji směs vzteku a strachu.
Znovu se pokusil Natalie kopnout.
Tentokrát mohla ustoupit.
Místo toho si přes bolest pomalu klekla.
„Bolí to,“ řekla tiše.
Lucas ztuhl.
Natalie si položila dlaň na bok.
„Ale víš co? Myslím, že tebe něco bolí ještě mnohem víc.“
Chlapec se na ni podíval.
„Musíš v sobě nosit něco opravdu těžkého.“
Jemně ukázala na jeho hrudník.
Lucasovi se zachvěl ret.
Hněv v jeho tváři začal mizet.
Pod ním se objevilo něco jiného.
Strach.
Obrovský strach.
Daniel udělal krok dopředu.
Lucas okamžitě zvedl ruku, jako by se chtěl bránit.
„Neuteču ti,“ zašeptala Natalie.
Chlapec pomalu spustil ruku.
A potom se stalo něco, co Daniel ještě nikdy neviděl.
Lucas se rozběhl.
Vrhl se Natalii přímo do náruče.
Natalie ho zachytila, přestože ji při tom prudce zabolela žebra.
Lucas zabořil obličej do její uniformy a propukl v zoufalý pláč.
„Neodcházej!“
Natalie mu položila ruku na záda.
„Jsem tady.“
„Neodcházej!“
„Nejdu nikam.“
Lucas zavrtěl hlavou.
„To říkají všichni.“
Daniel zůstal stát jako přimrazený.
Jeho syn právě objímal ženu, kterou znal pouhé tři dny.
A poprvé po dlouhé době vypadal, že se skutečně cítí v bezpečí.
Natalie pracovala v sídle Brooksových teprve od pondělí.
Původně měla nastoupit pouze na několik týdnů.
Byla najatá přes agenturu poté, co předchozí služebná náhle odešla.
Nikdo jí však pořádně nevysvětlil proč.
První den si všimla jen toho, že v domě platí zvláštní pravidla.
Lucas měl zakázáno chodit do západního křídla.
Neměl otevírat dveře do pracovny svého otce.
A především se neměl nikoho ptát na svou matku.
Kdykoli Natalie vyslovila její jméno, Lucas ztichl.
Proto se rozhodla nevyptávat.
Až do dneška.
Když se Lucas stále držel její uniformy, objevila se na schodišti Evelyn Hartová, hospodyně domu.
Zastavila se a několik vteřin scénu pozorovala.
Pak se podívala na Daniela.
„Pane Brooksi, zavolám do agentury.“
Daniel se otočil.
„Proč?“
„Po tomhle incidentu nemůže slečna Natalie pokračovat.“
Lucas okamžitě zvedl hlavu.
„Ne!“
Daniel se podíval na svého syna.
Chlapec se k Natalii přitiskl ještě pevněji.
Evelyn pokračovala:
„Náhradu můžeme mít už zítra.“
„Ne.“
Danielův hlas byl klidný, ale rozhodný.
„Nikdo nikam volat nebude.“
Evelyn se zarazila.
„Jste si jistý?“
Daniel se na ni podíval.
„Ano.“
Evelyn několik vteřin mlčela.
Pak řekla:
„To samé jste říkal i o té minulé.“
Danielovi zmizel výraz z tváře.
Natalie si toho všimla.
„O kom mluvíte?“ zeptala se.
Evelyn se okamžitě odvrátila.
„To není důležité.“
„Pro mě možná ano.“
Daniel ji přerušil.
„Natalie, běžte si odpočinout.“
„Pane Brooksi…“
„Řekl jsem, běžte si odpočinout.“
Lucas se však stále držel její ruky.
„Chci jít s ní.“
Daniel se podíval na syna.
A tentokrát neřekl nic.
Natalie tedy odešla do svého pokoje.
Lucas šel s ní.
Daniel zůstal na chodbě.
Evelyn se k němu přiblížila.
„Nemůžete to před ním skrývat navždy.“
Daniel se zamračil.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Víte přesně, o čem mluvím.“
„Evelyn.“
„Tři ženy za poslední rok.“
Daniel mlčel.
„Všechny odešly kvůli Lucasovi.“
„To nebyl jeho problém.“
„Ne,“ odpověděla Evelyn tiše. „Jeho problém jste vy.“
Daniel se otočil.
„Dost.“
Evelyn však pokračovala.
„Od té doby, co jeho matka zemřela, jste mu nedovolil o ní mluvit. Nedovolil jste mu ptát se. Nedovolil jste mu ani chodit do jejího pokoje.“
Daniel sevřel čelist.
„Snažím se ho chránit.“
„Před čím?“
Neodpověděl.
Protože oba věděli, že skutečná odpověď byla mnohem složitější.
Lucasova matka zemřela před dvěma lety.
Oficiálně při tragické nehodě.
Jenže Lucas byl tehdy v domě.
Byl příliš malý, aby přesně popsal, co se stalo.
Od té doby měl záchvaty vzteku.
Bál se, že lidé odejdou.
A kdykoli si k někomu vytvořil vztah, začal se chovat agresivně.
Předchozí služebná vydržela jen několik týdnů.
Další odešla po jediném měsíci.
Každá z nich Danielovi řekla totéž:
„Váš syn potřebuje pomoc.“
Daniel však žádnou pomoc nepřijal.
Místo toho hledal další služebnou.
Další ženu.
Další člověka, který by se o Lucase staral.
Až se objevila Natalie.
Jenže Natalie si začala všímat věcí, kterých si ostatní nevšimli.
Lucas nebyl zlý.
Byl vyděšený.
Jedné noci se probudil s křikem.
Natalie ho našla sedět na schodech.
„Co se stalo?“
Lucas zavrtěl hlavou.
„Nic.“
„Měl jsi noční můru?“
Chlapec přikývl.
„O mamince?“
Lucas zvedl oči.
„Ona nekřičela.“
Natalie se zarazila.
„Cože?“
Lucas se podíval směrem k západnímu křídlu.
„Tatínek říká, že spadla.“
„A ty tomu nevěříš?“
Chlapec mlčel.
„Co si pamatuješ?“
Lucas si zakryl uši.
„Nechci.“
Natalie si k němu sedla.
„Nemusíš mi to říkat.“
Chvíli bylo tic