VŽDYCKY SE UJISTIL, ŽE JSEM JI SPOLKLA PŘÍMO PŘED NÍM. JEDNOHO VEČERA JSEM VŠAK PILULKU POUZE PŘEDSTÍRALA. TO, CO JSEM TÉ NOCI VIDĚLA, ZMĚNILO MŮJ POHLED NA MANŽELA NAVŽDY.

První příznaky jsem dlouho považovala za obyčejnou únavu.

Zapomínala jsem drobnosti.

Přišla jsem do kuchyně a najednou nevěděla, proč jsem tam šla.

Položila jsem telefon na stůl a o několik minut později ho zoufale hledala po celém bytě.

Jednou jsem otevřela ledničku a několik sekund jen stála před otevřenými dveřmi, protože jsem nedokázala přijít na to, co jsem vlastně chtěla.

Nebyla jsem ještě stará.

Proto mě to začalo děsit.

Nejhorší však nebylo samotné zapomínání.

Byly to chvíle, kdy mi připadalo, že mi z hlavy mizí celé úseky času.

Manžel mi něco řekl během večeře a o půl hodiny později se zeptal, jestli si na náš rozhovor vzpomínám.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.

Pak mi položil otázku týkající se toho, o čem jsme mluvili.

A já nevěděla, co říct.

V jeho očích se tehdy objevil zvláštní výraz.

Ne strach.

Spíš něco jako spokojenost.

„Vidíš?“ řekl. „Začíná to být vážnější.“

Ta věta mě vyděsila.

„Co mám dělat?“

Manžel mě chytil za ruku.

„Musíš začít něco užívat.“

Druhý den přišel domů s malou průhlednou dózou.

Uvnitř byly bílé tablety.

Žádná krabička.

Žádný příbalový leták.

Žádný název výrobce.

„Co je to?“

„Vitaminy.“

„Jaké?“

„Na podporu paměti. Sehnal jsem je přes známého lékaře.“

Vzala jsem dózu do ruky.

„Proč na tom nic není napsané?“

„Protože je to přípravek přímo z ordinace. Krabičku jsem vyhodil.“

Znělo to přesvědčivě.

A já mu věřila.

První večer mi podal jednu tabletu se sklenicí vody.

„Spolkni ji.“

Usmála jsem se.

„Vždyť ti věřím.“

„Já vím.“

Od toho dne se z toho stal pravidelný rituál.

Každý večer stejná věc.

Sklenice vody.

Jedna bílá tableta.

A manželův pohled.

Vždycky se ujistil, že jsem ji skutečně spolkla.

První týden jsem čekala, že se můj stav zlepší.

Nestalo se to.

Naopak.

Ráno jsem se probouzela s těžkou hlavou.

Někdy jsem byla tak unavená, že jsem měla pocit, jako bych vůbec nespala.

Jednou jsem se probudila a několik sekund jsem nevěděla, kde jsem.

Jindy jsem si nedokázala vybavit, co jsem dělala večer předtím.

A potom přišla noc, která mě vyděsila nejvíc.

Ráno jsem vzala telefon a všimla si zprávy, kterou jsem poslala své nejlepší kamarádce krátce po půlnoci.

Byla krátká.

„Mám strach.“

Dlouho jsem na ni hleděla.

Nepamatovala jsem si, že bych jí psala.

Zavolala jsem jí.

„Co se včera stalo?“

„To mi řekni ty,“ odpověděla. „Napsala jsi mi, že se bojíš, ale potom už jsi nic neodepsala.“

„Já si vůbec nepamatuju, že jsem ti psala.“

Na druhém konci nastalo ticho.

„To není normální.“

„Manžel říká, že je to kvůli mé paměti.“

„A co bereš?“

Váhala jsem.

„Nějaké vitaminy.“

„Jaké?“

Nevěděla jsem.

A právě v tu chvíli mě poprvé napadlo, že možná něco není v pořádku.

O několik dní později jsem si při ranním oblékání všimla modřiny na paži.

Vedle ní byl drobný škrábanec.

„Co se mi stalo?“

Manžel se na ránu téměř nepodíval.

„V noci jsi vstávala.“

„Já?“

„Ano.“

„Proč si to nepamatuju?“

Povzdechl si.

„Právě proto bereš ty tablety.“

Ta věta mi zůstala v hlavě celý den.

Protože najednou všechno začalo dávat jiný smysl.

Možná nebyla moje paměť problémem, který tablety léčily.

Možná byl problém právě v nich.

Vzala jsem si papír a začala zapisovat všechno, co jsem si pamatovala.

Datum.

Čas.

Kdy jsem si vzala tabletu.

Jak jsem se cítila ráno.

Co jsem si nepamatovala.

Po několika dnech byl vzorec zřejmý.

Předtím jsem zapomínala drobnosti.

Po začátku užívání se objevovaly skutečné výpadky.

A manžel byl pokaždé u toho.

Rozhodla jsem se, že další tabletu už nespolknu.

Večer mi ji přinesl jako obvykle.

„Tady máš.“

Vzala jsem ji.

Napila jsem se.

A usmála se.

„Spolknuto.“

Manžel se na mě chvíli díval.

„Ukaž.“

„Co?“

„Pusu.“

Srdce se mi rozbušilo.

Otevřela jsem ústa.

Potom jsem zvedla jazyk.

Tableta byla ukrytá mezi tváří a dásní.

Manžel se ujistil, že nic nevidí.

„Dobře.“

Zhasl světlo.

Lehl si.

Já čekala.

Po několika minutách jsem tabletu opatrně vyndala a schovala ji do malého sáčku.

Potom jsem zavřela oči.

Chtěla jsem zjistit, co se děje.

Asi hodinu bylo ticho.

Pak se matrace pohnula.

Manžel vstal.

Nehýbala jsem se.

Slyšela jsem jeho kroky.

Přešel místnost.

Otevřel zásuvku.

Něco z ní vytáhl.

Potom se vrátil k posteli.

„Spíš?“

Neodpověděla jsem.

„Slyšíš mě?“

Zadržela jsem dech.

Po chvíli odešel.

Dveře ložnice se tiše zavřely.

Čekala jsem další minutu.

Pak další.

Nakonec jsem vstala.

Potichu jsem otevřela dveře.

Manžel nebyl v chodbě.

Zaslechla jsem zvuk z pracovny.

Přiblížila jsem se.

Dveře byly pootevřené.

A pak jsem ho uviděla.

Seděl u stolu.

Před sebou měl otevřenou dózu.

Ale to nebylo to nejhorší.

Vedle ní ležel můj telefon.

Ten, který jsem večer hledala.

Ten, o kterém jsem si myslela, že ho někdy ztrácím.