V království se o tom mluvilo už téměř čtyři roky.

Každá mladá žena, která se chtěla ucházet o ruku korunního prince Damiana, musela projít podivnou zkouškou. V hlavním sále paláce čekala obrovská zlatá obruč, kterou nechali vyrobit nejlepší dvorní řemeslníci.

Byla ze dřeva, kovu a tenké vrstvy zlata. Na její vnitřní straně byly vyryty drobné značky, jejichž význam nikdo kromě prince a několika jeho nejbližších rádců neznal.

Uchazečka se musela postavit doprostřed sálu, narovnat záda a nechat si obruč přiložit kolem pasu.

Poté následovalo několik vteřin ticha.

Princ si ji prohlédl, položil jí několik otázek a nakonec téměř vždy pronesl stejnou větu:

„Děkuji. Další.“

Nikdo přesně nevěděl, co Damian hledá.

Jedni tvrdili, že touží po mimořádně štíhlé ženě. Jiní byli přesvědčeni, že jde o starý rodový zvyk. Někteří dokonce tvrdili, že princ hledá určitou tělesnou proporci, která měla podle dávné tradice dokazovat urozený původ.

Ať už byla pravda jakákoli, zájem o prince byl obrovský.

Do paláce přijížděly dcery šlechticů, bohatých obchodníků i významných rodin ze vzdálených částí království. Některé ženy se na zkoušku připravovaly celé měsíce.

Držely přísné diety.

Denně cvičily.

Nosily těsné korzety.

Některé dokonce několik dní před návštěvou paláce téměř nejedly, protože se bály, že jejich pas bude o jediný centimetr širší, než princ očekává.

Jejich rodiny za přípravy utrácely obrovské částky.

Přesto Damian rok za rokem všechny odmítal.

Jedna dívka byla příliš vysoká.

Jiná měla podle něj nesprávné proporce.

Další sice prošla měřením, ale neuspěla při rozhovoru.

Časem se z celé zkoušky stala téměř veřejná podívaná.

A lidé si začali myslet, že princ je jednoduše posedlý dokonalostí.

Jen málokdo se odvážil zeptat, proč.

Pak přišel další den výběru.

Palácový sál byl zaplněný lidmi. Na stěnách hořely stovky svící, hudebníci stáli stranou a hosté tiše sledovali jednotlivé uchazečky.

Damian seděl na vyvýšeném místě.

Jeho tvář byla klidná a téměř bez výrazu.

Jedna žena po druhé přistupovala k obruči.

Některé se snažily působit sebevědomě, přestože se jim třásly ruce. Jiné se usmívaly a předstíraly naprostý klid.

Po každém měření následovala stejná otázka.

„Další?“

A další žena vystoupila dopředu.

A potom další.

Až nakonec zůstala jediná.

Mladá žena jménem Rosalin.

V sále okamžitě zavládlo šumění.

Rosalin nevypadala jako ostatní uchazečky.

Neměla na sobě drahé šaty zdobené perlami ani těsný korzet. Její šaty byly jednoduché, světlé a pohodlné.

Byla plnější postavy.

Měla široké boky, oblé břicho a plné paže.

A především nepůsobila, že by se za svou postavu styděla.

Kráčela středem sálu vzpřímeně a s klidným výrazem.

To však stačilo, aby se někteří přítomní začali smát.

„Ona opravdu přišla na zkoušku?“

„Copak nevidí tu obruč?“

„Ta kolem ní nebude ani zdaleka.“

„Možná měli vyrobit dveře místo obruče.“

Několik lidí se zasmálo nahlas.

Rosalin se nezastavila.

Slyšela každé slovo.

Neotočila se.

Nezačala se hádat.

Jen pokračovala dál.

Když došla k mistrovi, který měl na starosti měření, muž se viditelně zarazil.

Podíval se na Rosalin.

Potom na obruč.

A znovu na Rosalin.

„Milostivá paní,“ řekl nejistě, „nejsem si jistý, zda…“

„Zda se tam vejdu?“ dokončila za něj Rosalin.

Mistr zrudl.

„Ano.“

Rosalin se krátce usmála.

„Tak to můžeme zjistit.“

Muž zvedl obruč a pokusil se ji přiložit kolem jejího pasu.

Stačilo několik vteřin.

Bylo jasné, že je příliš malá.

Obruč se nedala správně nasadit.

V sále propukl smích.

Tentokrát hlasitější než předtím.

Rosalin však zůstala naprosto klidná.

Mistr se obrátil k princi.

„Vaše Výsosti, potřebovali bychom větší obruč.“

Několik dvořanů se začalo smát.

Damian však ne.

Princ několik sekund mlčel.

Potom se pomalu zvedl ze svého místa.

V celém sále se okamžitě rozhostilo ticho.

Damian sestoupil ze stupínku a zamířil přímo k Rosalin.

Všichni očekávali, že ji stejně jako ostatní odmítne.

Možná pronese několik zdvořilých slov.

Možná ji pošle pryč.

Nikdo však nečekal to, co udělal.

Princ se zastavil před Rosalin a podíval se na obruč.

Potom řekl:

„Odložte ji.“

Mistr překvapeně zamrkal.

„Vaše Výsosti?“

„Řekl jsem, odložte ji.“

Obruč položili na zem.

Damian se obrátil k přítomným.

„Už čtyři roky sleduji, co tato zkouška dělá s lidmi.“

Nikdo nepromluvil.

„Viděl jsem ženy, které kvůli ní přestaly jíst. Viděl jsem ženy, které se několik měsíců trápily jen proto, aby jejich tělo odpovídalo rozměru kusu dřeva a kovu.“

Některé uchazečky sklopily oči.

„Viděl jsem matky, které své dcery přesvědčovaly, že jejich hodnota závisí na čísle.“

Sál ztichl ještě víc.

Damian pokračoval.

„A nejhorší nebylo to, co dělaly ony samy sobě. Nejhorší bylo, jak rychle se ostatní začali smát těm, které do obruče nezapadly.“

Rosalin na něj