Jedno však vím jistě.

Kdybych tehdy neuměla plavat, zemřela bych.

A kdybych se z vody dostala o několik minut později, nikdy bych neslyšela rozhovor, který mi změnil celý život.

Pohřeb mé matky probíhal jako ve snu.

Stála jsem mezi lidmi, kteří mě objímali, něco mi říkali a snažili se mě utěšit, ale jejich slova ke mně téměř nedoléhala. Dívala jsem se na rakev a pořád si odmítala připustit, že už ji nikdy neuvidím.

Ještě před několika týdny mi volala každé ráno.

Ptala se, jestli jsem se dobře vyspala, jestli jsem jedla, jestli je všechno v pořádku.

A teď byla pryč.

Lékař řekl, že zemřela na náhlé srdeční selhání.

Bylo jí teprve šedesát dva let.

Něco mi na tom od začátku nesedělo. Moje matka nikdy neměla vážné srdeční problémy. Ještě den před smrtí pracovala na zahradě, uklízela dům a telefonovala mi téměř hodinu.

Jenže v té době jsem neměla sílu nic zpochybňovat.

Věřila jsem lékařům.

Věřila jsem svému manželovi.

A především jsem věřila své nejlepší kamarádce Kláře, která u mě celý den stála a opakovala:

„Neboj se. Nejseš na to sama.“

Netušila jsem, jak děsivě pravdivá ta věta bude.

K večeru se většina lidí začala rozcházet. Někteří ještě zůstali na občerstvení, jiní odjeli domů.

V domě bylo dusno.

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se nemohu nadechnout.

Potřebovala jsem být chvíli sama.

Bez lidí.

Bez soucitných pohledů.

Bez otázek.

Vzala jsem si kabát a tiše vyšla zadními dveřmi.

Za domem vedla úzká pěšina k řece. Chodívala jsem tam s matkou od dětství. Byl to náš malý únik od všeho.

Déšť, který před několika hodinami přešel přes vesnici, však proměnil břeh v rozbahněnou past.

Došla jsem až k vodě.

Dívala jsem se na hladinu a snažila se uklidnit.

A potom se to stalo.

Pod pravou nohou mi půda najednou ujela.

„Pomoc!“

Ani jsem nestačila pořádně vykřiknout.

Sjela jsem po mokrém svahu a během několika vteřin jsem zmizela pod hladinou.

Ledová voda mě udeřila do celého těla.

Šaty nasákly vodou a okamžitě ztěžkly. Boty mě táhly dolů. Proud mě začal unášet pryč od břehu.

Snažila jsem se nadechnout, ale místo vzduchu jsem vdechla vodu.

Panika mě ochromila.

Na několik vteřin jsem si byla jistá, že zemřu.

Pak se ve mně probudl starý instinkt.

V mládí jsem závodně plavala.

Tělo si vzpomnělo dřív než hlava.

Přetočila jsem se na záda, snažila se dostat obličej nad hladinu a nechala proud, aby mě chvíli nesl.

Pak jsem zahlédla rákosí.

Natáhla jsem ruku.

Nic.

Zkusila jsem to znovu.

Tentokrát jsem sevřela jeden ze stvolů.

Pak druhý.

Prsty jsem měla téměř necitlivé, ale držela jsem se.

Pomalu jsem se přitáhla ke břehu.

Nevím, jak dlouho mi to trvalo.

Možná dvě minuty.

Možná deset.

Když jsem konečně vyškrábala tělo z vody, zůstala jsem ležet v bahně a jen lapala po dechu.

Celá jsem se třásla.

Byla jsem přesvědčená, že nejhorší už mám za sebou.

Nemohla jsem se mýlit víc.

Náhle jsem uslyšela kroky.

Ztuhla jsem.

Někdo přicházel po pěšině.

Nechtěla jsem, aby mě viděl.

Instinktivně jsem se přikrčila mezi rákosím.

Pak jsem zaslechla hlas.

Hlas svého manžela.

„Ven se nedostane.“

Zatajila jsem dech.

O několik metrů výš stál můj manžel a vedle něj Klára.

Moje nejlepší kamarádka.

Oba se dívali dolů na řeku.

„Jsi si jistý?“ zeptala se Klára.

„Samozřejmě.“

„Ale co když přežila?“

Manžel se krátce zasmál.

„Nepřežila. Proud je příliš silný.“

Pak se odmlčel.

„A kdyby náhodou ano, všichni budou věřit tomu, že uklouzla.“

Dostala jsem zimnici.

Ne kvůli mokrému oblečení.

„Lidé ji dnes viděli pít,“ pokračoval. „Stačí říct, že byla opilá, šla k řece a spadla.“

Klára se nervózně podívala kolem.

„A co když někdo zjistí, že jsme tady byli?“

„Nebyl tady nikdo.“

„A ty?“

„Já budu první, kdo řekne, že jsem ji hledal.“

Přitiskla jsem si dlaň na ústa.

Najednou mi došlo, že můj pád nemusel být nešťastnou náhodou.

Někdo mě mohl shodit.

Ale proč?

Proč by mě můj vlastní manžel chtěl zabít?

Pak Klára řekla větu, která změnila všechno.

„Takže… už je to opravdu hotové?“

„Ano.“

„A její matka?“

Manžel chvíli mlčel.

Pak klidně odpověděl:

„Tam už je všechno vyřešené.“

Srdce se mi zastavilo.

Klára se přiblížila k němu.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

„Nemusíš tomu věřit. Musíš jen mlčet.“

„Říkal jsi, že doktor dostal peníze.“

„Dostal.“

„A opravdu napsal infarkt?“

„Ano.“

Zavřela jsem oči.

Matčina smrt nebyla přirozená.

Celou dobu jsem si myslela, že jsem přišla o nejbližšího člověka.

Ve skutečnosti jsem možná přišla o matku rukou svého vlastního manžela.

A on teď chtěl odstranit i mě.

Klára se po chvíli zeptala:

„Ale proč? Proč jste ji museli zabít obě?“

Tentokrát manžel dlouho neodpovídal.

Pak řekl:

„Protože obě věděly příliš mnoho.“

„O čem?“

„O penězích.“

Klára mlčela.

„Pamatuješ si na firmu, kterou jsem založil před třemi lety?“ pokračoval.

„Ano.“

„Nebyla moje.“

Klára znejistěla.

„Co tím myslíš?“

„Peníze, které jsem do ní vložil, poch