Ne proto, že bych ji miloval.

Ne proto, že bych obdivoval její osobnost.

A už vůbec ne proto, že by mi připadalo normální spojit svůj život se ženou, která byla téměř o padesát let starší.

Udělal jsem to kvůli penězům.

A tehdy jsem byl přesvědčený, že jsem právě vyřešil všechny své problémy.

Jmenoval jsem se Daniel.

Po smrti otce zůstaly naší rodině hlavně dluhy. Matka bydlela v malém bytě a já pracoval od rána do večera, někdy dokonce ve dvou zaměstnáních současně.

Přesto peněz nikdy nebylo dost.

Pak jsem poznal Margaret.

Bylo jí sedmdesát.

Byla vdovou po jednom z nejbohatších arabských podnikatelů v zemi a žila životem, který jsem do té doby znal pouze z filmů.

Luxusní sídlo.

Osobní řidič.

Ochranka.

Drahá auta.

Šperky, jejichž hodnotu jsem si ani nedokázal představit.

Podíly ve firmách.

Nemovitosti v několika zemích.

A především obrovské dědictví po jejím manželovi.

Poprvé jsem ji poznal v hotelu, kde jsem pracoval jako recepční.

Byla úplně jiná než lidé, které jsem do té doby potkával.

Nebyla arogantní.

Mluvila klidně.

Všímala si detailů.

A překvapivě dobře si pamatovala věci, které jsem jí řekl třeba před několika týdny.

Začala do hotelu chodit častěji.

Pak mě jednou pozvala na večeři.

Netušil jsem, že tím začíná něco, co mi změní celý život.

O několik týdnů později jsme seděli v restauraci a Margaret položila sklenici na stůl.

„Danieli, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

Chvíli si mě prohlížela.

„Dokázal by ses oženit se ženou, která je výrazně starší než ty?“

Zasmál jsem se.

Myslel jsem, že žertuje.

Neusmála se.

„Myslím to vážně.“

Najednou jsem nevěděl, co říct.

Věděl jsem, že mě nemiluje.

A já nemiloval ji.

Ale v hlavě se mi okamžitě objevila jediná myšlenka.

Peníze.

Kdybych si ji vzal, už bych nikdy nemusel počítat každou bankovku.

Nemusel bych se bát věřitelů.

Nemusel bych pracovat na dvě směny.

A jednou, až Margaret zemře, mohl bych získat část jejího majetku.

Řekl jsem si, že to několik let vydržím.

„Ano,“ odpověděl jsem.

Margaret se poprvé za celý večer usmála.

„Dobře.“

O několik dní později jsem seděl v kanceláři jejího právníka.

Přede mnou ležela předmanželská smlouva.

Desítky stran.

Malé písmo.

Právní formulace, kterým jsem téměř nerozuměl.

Právník mě několikrát upozornil:

„Doporučuji vám, abyste si smlouvu nechal vysvětlit nezávislým právníkem.“

Já jsem ho skoro neposlouchal.

Listoval jsem stránkami a nakonec jsem položil jedinou otázku.

„Když moje žena zemře, budu po ní něco dědit?“

Právník se podíval na Margaret.

Margaret se pousmála.

„Můj manžel nebude nikdy finančně zajištěný jen napůl.“

Ta věta mi stačila.

Podepsal jsem.

Svatba byla obrovská.

Přišli podnikatelé, politici, příbuzní Margaretina zesnulého manžela a lidé, jejichž jména jsem do té doby znal pouze z novin.

Někteří se na mě dívali pobaveně.

Jiní šeptali.

Všichni věděli, proč si dvaadvacetiletý muž bere sedmdesátiletou milionářku.

A mně to bylo jedno.

Myslel jsem na budoucnost.

Myslel jsem na peníze.

Myslel jsem na to, jak se jednoho dne probudím a už nebudu muset řešit, jestli mám na zaplacení účtů.

Pozdě v noci jsme dorazili do jejího sídla.

Dveře ložnice se zavřely.

A najednou jsem pocítil nervozitu.

Margaret si sundala šperky, položila je na stůl a posadila se do křesla.

Pak se na mě podívala.

„Danieli.“

„Ano?“

„Víš, proč jsem si tě vzala?“

„Protože mě máš ráda.“

Pousmála se.

„Ne.“

Ta odpověď mě zaskočila.

„Tak proč?“

Margaret chvíli mlčela.

Potom řekla:

„Protože jsi přesně takový, jakého jsem potřebovala.“

„Jaký?“

„Mladý. Chudý. Zoufalý. A přesvědčený, že peníze vyřeší všechno.“

Ztuhl jsem.

„Co tím myslíš?“

Margaret vstala.

Přešla ke skříni a vytáhla další složku.

Položila ji přede mě.

„Otevři ji.“

Uvnitř nebyly žádné bankovní výpisy.

Byly tam fotografie.

Moje fotografie.

Já před hotelem.

Já v práci.

Já s matkou.

Já před naším bytem.

Já u bankomatu.

Já nastupující do autobusu.

„Co to je?“

„Prověřovala jsem tě.“

„Proč?“

„Protože jsem potřebovala vědět, koho si beru.“

Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek.

„A co jsi zjistila?“

„Že máš dluhy. Že tvoje rodina nemá peníze. Že ses mě začal zajímat mnohem víc poté, co ses dozvěděl, kdo jsem.“

Mlčel jsem.

Nemohl jsem jí odporovat.

Protože měla pravdu.

Pak položila na stůl jednu poslední fotografii.

Byla na ní Margaretin zesnulý manžel.

Vedle něj stál muž, kterého jsem nikdy předtím neviděl.

„Kdo je to?“

Margaret se na fotografii podívala.

„Můj syn.“

Zasmál jsem se nervózně.

„Myslel jsem, že nemáte děti.“

„To si myslí všichni.“

Zvedl jsem oči.

„Kde je?“

„Mrtvý.“

Ticho v místnosti bylo najednou nesnesitelné.

Margaret pokračovala:

„Můj manžel nezanechal pouze majetek. Zanechal také problémy.“

„Jaké?“

„Několik lidí chtělo získat jeho firmy. Někteří byli ochotni kvůli tomu udělat cokoliv.“

Začínal jsem chápat, že svatba nebyla tak jednoduchá, jak jsem si