Marina ztuhla.

Ještě před několika vteřinami stála u umyvadla, smývala si z obličeje zaschlou jílovou masku a přemýšlela, jestli si večer pustí film, nebo začne připravovat něco dobrého k sobotní večeři.

Teď držela ručník v křečovitě sevřených prstech a nedokázala se ani pohnout.

V koupelně bylo slyšet pouze kapání vody a tlumené hlasy z obývacího pokoje.

„Haló? Zlato, proč nic neříkáš? Slyšíš mě?“

Marina hleděla na telefon.

Na displeji svítilo neznámé číslo.

Před chvílí krátce zavibroval na okraji stolku a ona ho zvedla téměř automaticky. Myslela si, že volá někdo Andrejovi z práce.

Vůbec netušila, že uslyší hlas ženy.

„Jsem v salonu Elvira, na Chreščatyku,“ pokračovala neznámá. „Přijeď pro mě tak za dvacet minut. A prosím, nezapomeň na deštník. Miluju tě.“

Spojení se přerušilo.

Píp.

A pak nic.

Marina položila telefon zpět.

Pomalu.

Téměř opatrně, jako by v rukou držela něco, co se může každou chvíli rozbít.

Sedm let manželství.

Sedm let společných snídaní.

Sedm let dovolených, hádek, usmiřování, nemocí, narozenin a obyčejných nedělí.

A během několika sekund začala pochybovat o úplně všem.

Nejvíc ji však zasáhlo jediné slovo.

„Zlato.“

Andrej to slovo nesnášel.

Pamatovala si jejich první rok vztahu.

Jednou mu napsala zprávu:

„Zlato, nezapomeň koupit mléko.“

Večer se smál.

„Prosím tě, nikdy mi tak neříkej.“

„Proč?“

„Zní to strašně sladce.“

„Tak jak ti mám říkat?“

„Normálně. Marino. Andreji.“

Tehdy se tomu oba smáli.

Říkala si, že je to jen jeho zvláštní vlastnost.

Neměl rád přehnané projevy.

Neměl rád přezdívky.

Neměl rád „kočičko“, „zajíčku“, „miláčku“ ani nic podobného.

A teď cizí žena z jeho telefonu zavolala a oslovila ho přesně tak.

Marina stiskla ručník ještě pevněji.

Vtom uslyšela klíč v zámku.

Andrej se vrátil.

„Marino? Jsi v koupelně?“

Jeho hlas byl stejný jako vždy.

Klidný.

Jistý.

Dokonce trochu pobavený.

„Koupil jsem ty tvoje olivy. A vzal jsem čerstvou bagetu.“

Marina zavřela oči.

Pak pomalu vyšla z koupelny.

Andrej stál v kuchyni a vyndával nákup z papírové tašky.

„Co je s tebou?“ zeptal se okamžitě.

„Nic.“

„Jsi nějaká bledá.“

„Je mi trochu zima.“

Podíval se na ni.

„Tak se převlékni.“

Marina neodpověděla.

Její oči sklouzly k jeho telefonu.

Ležel přesně tam, kde ho před chvílí položila.

Andrej si toho všiml.

„Něco se stalo?“

Marina se nadechla.

„Volal ti někdo.“

Na zlomek vteřiny se jeho ruce zastavily.

Jen na zlomek.

Pak se znovu pohnuly.

„Kdo?“

„Nevím. Neznámé číslo.“

„A proč jsi to zvedala?“

Marina se na něj podívala.

„Myslela jsem, že je to důležité.“

Andrej pokrčil rameny.

„Co chtěli?“

Ticho.

Marina pozorovala jeho obličej.

„Říkala, ať pro ni přijedeš.“

Andrej se ani nepohnul.

„Kdo?“

„Nevím.“

„Marino, co přesně řekla?“

Tentokrát už to nebyla otázka.

Byla to kontrola.

Marina poprvé ucítila něco, co předtím necítila.

Strach.

Ne z nevěry.

Z jeho reakce.

„Řekla, že je v salonu Elvira na Chreščatyku.“

Andrej sklopil oči.

„Aha.“

Jen jedno slovo.

„Aha?“

„Musela se splést.“

Marina se hořce usmála.

„Spletla se ve jménu člověka, kterému volala?“

„Možná volala někomu jinému.“

„A ten někdo má tvoje číslo?“

Andrej otevřel lednici.

„Nevím.“

„Řekla ti, že tě miluje.“

Dveře lednice zůstaly otevřené.

Andrej několik sekund mlčel.

Pak je zavřel.

„Tak dobře. Co chceš slyšet?“

„Pravdu.“

„Pravda je, že nevím, kdo to byl.“

Marina se na něj dlouho dívala.

Byla si jistá, že lže.

Jen ještě nevěděla proč.

Ten den se nic dalšího nestalo.

Andrej se choval úplně normálně.

Jedl.

Přinesl jí čaj.

Večer se dívali na televizi.

Dokonce se před spaním zeptal:

„Nejsi na mě naštvaná?“

Marina zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Ale v noci nespala.

Ležela vedle něj a poslouchala jeho pravidelný dech.

V hlavě jí pořád dokola zněla jediná věta.

„Miluju tě.“

Ráno Andrej odešel z domu dřív než obvykle.

„Mám schůzku.“

Marina přikývla.

Počkala deset minut.

Pak vzala telefon.

Nevěděla, co přesně hledá.

Nechtěla se hrabat v jeho soukromí.

Jen potřebovala vědět, jestli je blázen.

Otevřela historii hovorů.

Neznámé číslo tam bylo.

Volalo před několika minutami.

Pak ještě jednou.

Předchozí večer.

A také den předtím.

A ještě den předtím.

Marině se sevřel žaludek.

Nebyl to omyl.

Ten člověk Andrejovi nevolal poprvé.

Marina si číslo opsala.

Pak otevřela zprávy.

Nic.

WhatsApp.

Nic.

Další aplikace.

Nic.

Bylo zvláštní, jak dokonale čistý jeho telefon vypadal.

Příliš čistý.

Večer Andrej přišel domů s květinami.

„Pro tebe.“

Marina se na ně podívala.

„Děkuju.“

„Co se tváříš tak smutně?“

„Jen jsem unavená.“

Andrej ji políbil na čelo.

A právě tehdy Marina ucítila jeho parfém.

Stejný jako vždy.

Jenže v hlavě jí probleskla jediná otázka:

Pro koho se tak pečlivě upravuje, když jde „jen na schůzku“?

Následující dny si začala všímat detailů.

Někdy odcházel z domu a telefon si bral i do koupelny.

Začal zamykat ob