O několik let později ji však nechával stát před desítkami lidí, nutil ji mýt se ve velké kádi uprostřed hlavní síně a před celým dvorem ji nazýval tlustou a upocenou.

Nikdo netušil, že žena, která celé týdny mlčela, si mezitím všechno zapisovala.

A jednoho rána už se rozhodla, že nebude mlčet.

Když Adrian poprvé spatřil Isabellu, byl přesvědčený, že takovou ženu už nikdy neuvidí.

Bylo jí něco přes dvacet a na královském plese se kolem ní okamžitě shromáždili mladí šlechtici. Měla dlouhé tmavé vlasy, jemné rysy a štíhlou postavu. Dvorní malíři se předháněli v tom, kdo dostane povolení namalovat její portrét.

Adrian tehdy patřil mezi nejmocnější muže říše.

Když ji požádal o tanec, Isabella souhlasila.

Jejich první tanec trval téměř celou skladbu.

O několik měsíců později se vzali.

První roky manželství byly šťastné.

Adrian svou ženu často představoval hostům s neskrývanou hrdostí.

„Podívejte se na ni,“ říkával. „Je krásnější než všechny portréty, které kdy namalovali.“

Isabella mu věřila.

Myslela si, že vedle sebe našla muže, který ji bude milovat bez ohledu na čas.

Pak otěhotněla.

Těhotenství však nebylo jednoduché.

Od prvních měsíců měla zdravotní potíže. Otékaly jí nohy, často se jí točila hlava a postupně ztrácela sílu.

Porod byl ještě horší.

Lékaři později řekli, že měla velké štěstí, že vůbec přežila.

Několik týdnů po narození syna téměř nevstávala z postele.

Adrian se zpočátku choval jako starostlivý manžel.

Sedával u jejího lůžka.

Ptal se lékařů na její stav.

Dokonce před dvorem prohlašoval, že by dal všechno za její zdraví.

Jenže po několika měsících se něco změnilo.

Isabella začala rychle přibírat.

Její tělo se po porodu měnilo rychleji, než kdokoliv očekával.

Měla otoky, často se přehřívala a i při krátké procházce se silně potila.

Lékaři jí doporučili odpočinek a lehký pohyb.

Isabella se snažila jejich pokyny dodržovat.

Jedla méně než dříve.

Každé ráno chodila po zahradách.

Pila bylinné nápoje, které jí doporučovali lékaři.

Přesto se její stav nezlepšoval.

Adrianovi to začalo vadit.

Nejdříve jen mlčel.

Potom se od ní začal vzdalovat.

Když spolu seděli u stolu, přesedal na druhý konec.

Když se ho dotkla, někdy její ruku okamžitě odstrčil.

Jednoho večera se Isabella usmála a chtěla mu něco říct.

Adrian se místo odpovědi natáhl pro kapesník a zakryl si nos.

„Co děláš?“ zeptala se tiše.

„Nic.“

„Proč si zakrýváš nos?“

Podíval se na ni.

„Protože se potíš.“

U stolu sedělo několik hostů.

Isabella ztichla.

Adrian však pokračoval.

„Copak se nedokážeš alespoň trochu starat o svou hygienu?“

Několik lidí sklopilo oči.

Isabella neodpověděla.

Tehdy ještě netušila, že to byl teprve začátek.

Adrian se jí nemohl jednoduše zbavit.

Isabella byla císařovna.

Byla matkou jeho jediného dědice.

Veřejný rozvod by vyvolal politický skandál a mohl by oslabit jeho postavení.

Adrian proto zvolil jinou cestu.

Rozhodl se ji ponížit natolik, aby sama požádala o odchod.

Jednoho rána vydal zvláštní rozkaz.

Služebníci přinesli do hlavní síně obrovskou měděnou káď.

Naplnili ji teplou vodou.

Brzy se kolem shromáždili lidé.

Stráže.

Služebné.

Dvořané.

Dvorní dámy.

Isabella nechápala, co se děje.

Potom se objevil Adrian.

„Přiveďte císařovnu.“

Isabella vešla do síně.

Uviděla káď.

„Co to znamená?“

Adrian se usmál.

„Říkáš, že se o sebe staráš. Tak to dnes můžeš všem dokázat.“

Isabella zbledla.

„Tady?“

„Samozřejmě.“

„Před celým dvorem?“

„Proč se stydíš?“

Nikdo se jí nezastal.

Někteří lidé sklopili hlavy.

Jiní se nervózně usmívali.

Isabella pochopila, že pokud se vzepře, Adrian ji může označit za neposlušnou.

Přistoupila ke kádi.

Umyla si ruce a obličej.

Potom odešla.

Následující ráno se to opakovalo.

A potom znovu.

Každý den.

Adrian si z toho udělal veřejné představení.

„Podívejte se,“ říkával. „Císařovna si konečně vzpomněla na vodu.“

Někteří dvořané se smáli.

Isabella mlčela.

Každý den však po návratu do svých komnat udělala jednu věc.

Vzala list papíru.

A všechno si zapsala.

Datum.

Čas.

Kdo byl přítomen.

Co Adrian řekl.

Kdo se smál.

Kdo mlčel.

Kdo odmítl zasáhnout.

Její komorná Margaret si jednoho dne všimla, co dělá.

„Proč si to zapisujete?“

Isabella zvedla oči.

„Protože jednoho dne se mě někdo zeptá, jestli se to skutečně stalo.“

„A co mu řeknete?“

„Ukážu mu jména.“

Margaret pochopila, že císařovna už není zlomená.

Jen čeká.

Adrian si však jejího ticha vyložil po svém.

Myslel si, že vyhrává.

Začal být stále odvážnější.

Jednoho rána přišel do hlavní síně dříve než obvykle.

Tentokrát tam nebyli jen dvořané.

Přišli i zahraniční vyslanci.

Adrian se rozhodl využít situace k další demonstraci své moci.

„Isabello,“ řekl před všemi, „možná bys dnes mohla našim hostům ukázat, jak se císařovna stará o svou čistotu.“

Několik lidí se zasmálo.

Isabella stála uprostřed síně.

Podívala se na manžela.

Potom se podívala na hosty.

A poprvé po týdnech se usm