Oči mě pálily, nohy se mi podlamovaly a hlava mi připadala těžká jako kámen. Za jedinou službu jsem několikrát běžela z jednoho oddělení na druhé, řešila akutní případy, odpovídala na telefonáty, kontrolovala dokumentaci a pomáhala pacientům, kteří potřebovali okamžitou péči.
Neměla jsem ani čas pořádně se najíst.
Když moje služba konečně skončila, podívala jsem se na hodiny a na chvíli jsem měla pocit, že jsem se spletla. Bylo ráno. Začínala jsem předešlého rána a nemocnici jsem opouštěla až další den.
Neměla jsem sílu se ani převléknout.
Přes pracovní oblečení jsem si přehodila bundu, vzala tašku a pomalu zamířila na autobusovou zastávku.
Autobus přijel téměř po dvaceti minutách.
Byl přeplněný.
Lidé stáli v uličce, někteří se drželi madel, jiní se snažili najít alespoň trochu prostoru. Už při nastupování jsem věděla, že mě čeká dlouhá cesta domů ve stoje.
Pak jsem ale uviděla jediné volné místo.
Bylo u okna.
Na okamžik jsem zaváhala. Potom jsem si řekla, že po takové službě mám právo si alespoň na chvíli sednout.
Posadila jsem se, položila tašku na klín a opřela hlavu o sklo.
Autobus se rozjel.
Pamatuji si jen několik prvních zastávek.
Potom jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala. Možná pár minut. Možná deset.
Najednou mě někdo prudce zatřásl za rameno.
„Proberte se.“
Otevřela jsem oči.
Pár sekund jsem vůbec nevěděla, kde jsem.
Přede mnou stála žena kolem pětašedesáti let. Měla dlouhý kabát, upravené vlasy a výraz, který jasně dával najevo, že mě přišla napomenout.
„Tak co, zlatíčko?“ řekla nahlas. „Uvolněte místo babičce.“
Pomalu jsem se narovnala.
Rozhlédla jsem se kolem.
Autobus byl skutečně plný. Jenže několik mladších lidí stálo nedaleko a někteří vypadali mnohem méně unaveně než já.
„Promiňte,“ řekla jsem tiše. „Nemohla byste se zeptat někoho jiného? Mám za sebou čtyřiadvacetihodinovou službu.“
Žena si všimla mého pracovního oblečení vykukujícího zpod bundy.
Místo pochopení se ale zamračila.
„To dnes říká každý.“
Mlčela jsem.
„Za mých mladých let měli mladí lidé ke starším úctu,“ pokračovala. „Dneska jen sedíte, zavřete oči a nikoho nezajímáte.“
Několik lidí se otočilo.
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek.
Byla jsem vyčerpaná. Nechtěla jsem se hádat. Nechtěla jsem vysvětlovat svůj život cizí ženě. Chtěla jsem jen dojet domů.
Znovu jsem zavřela oči.
Myslela jsem, že tím rozhovor skončí.
Neskončil.
„Podívejte se na ni,“ řekla žena hlasitěji. „Mladá a zdravá. A starší člověk aby kvůli ní stál.“
Někteří cestující sklopili oči.
Jiní začali ženu pozorovat.
Najednou se zvedl mladík sedící několik metrů od nás.
„Paní, můžete si sednout sem.“
Ukázal na své místo.
Žena se na něj podívala.
A pak zavrtěla hlavou.
„Ne.“
Mladík překvapeně zamrkal.
„Jak ne? Vždyť jste chtěla sedět.“
„Chci sedět u okna.“
V autobuse se na okamžik rozhostilo ticho.
Mladík nechápavě pokrčil rameny.
„Ale vždyť je to také místo k sezení.“
„Já chci tamhle.“
Ukázala přímo na mě.
Začínalo mi docházet, že nejde o to, že by jí bylo skutečně špatně nebo že by nedokázala stát.
Chtěla moje místo.
„Slečno,“ řekla znovu. „Už se zvedněte. Nedělejte si ostudu před celým autobusem.“
Podívala jsem se na ni.
Tentokrát už jsem neměla sílu být zdvořilá.
„Paní, já jsem celou noc pracovala v nemocnici. Jsem opravdu vyčerpaná.“
„A já jsem starší žena.“
„Já to chápu.“
„Tak proč nevstanete?“
Neodpověděla jsem.
V tom okamžiku se z přední části autobusu ozval ženský hlas.
„Počkejte.“
Všichni se otočili.
Byla to starší cestující, která do té doby mlčela.
Podívala se nejprve na mě a potom na ženu stojící u mého sedadla.
„Vy jste si nevšimla, co má na oblečení?“
Žena se zamračila.
„A co jako?“
„To není obyčejné oblečení.“
Najednou se několik lidí podívalo na moje pracovní oblečení pozorněji.
Na hrudi jsem měla nemocniční identifikační kartu.
Žena ji předtím přehlédla.
„Pracujete v nemocnici?“ zeptal se někdo.
Přikývla jsem.
„Ano.“
„Jako zdravotní sestra?“
„Ano.“
V autobuse bylo ticho.
Ale skutečný důvod, proč jsem byla tak vyčerpaná, ještě nikdo neznal.
Mladík, který mi před chvílí nabídl své místo, se zeptal:
„Co se tam stalo?“
Chvíli jsem váhala.
Pak jsem tiše odpověděla:
„Měli jsme těžkou noc. Přivezli několik pacientů po vážné nehodě.“
Nikdo nic neřekl.
„Jednoho z nich jsme několik hodin udržovali při životě,“ pokračovala jsem. „Nakonec se nám podařilo ho stabilizovat. Proto jsem se v autobuse snažila na chvíli usnout.“
Žena přede mnou najednou ztratila svůj sebejistý výraz.
Jenže potom se stalo něco ještě nečekanějšího.
Muž sedící úplně vzadu prudce vstal.
„Jak se ten pacient jmenoval?“
Zamračila jsem se.
„Proč se ptáte?“
Muž zbledl.
„Protože můj syn měl dnes ráno nehodu.“
V autobuse bylo absolutní ticho.
Muž vytáhl telefon.
„Řekli mi, že ho odvezli do nemocnice. Ale nikdo mi zatím nedokázal říct, co se s ním stalo.“
Podívala jsem se na něj.
„Jak se váš syn jmenuje?“
Řekl