Jako generální ředitel velké stavební společnosti neměl ve zvyku čekat.

Čekání považoval za ztrátu času.

A toho rána měl času méně než kdy jindy.

Do kanceláře dorazil nezvykle brzy. Za čtyřicet minut ho čekala schůzka, na kterou se připravoval několik měsíců.

V jeho kanceláři měli během dopoledne sedět zahraniční investoři.

Na stole ležela smlouva, která mohla jeho společnosti zajistit zakázky na několik dalších let.

Desítky milionů.

Pokud schůzka dopadne dobře, Maximova firma získá obrovský kontrakt.

Pokud selže, investoři mohou odejít ke konkurenci.

Maxim si upravil kravatu, zkontroloval telefon a zamířil k výtahu.

Dveře se začaly zavírat.

V poslední chvíli mezi ně strčila vozík s úklidovými prostředky drobná žena v jednoduché uniformě.

„Promiňte,“ řekla.

Maxim ustoupil.

Podíval se na ni.

Pak na vozík.

A znovu na hodinky.

Nic neřekl.

Výtah se rozjel.

Maxim si otevřel telefon a začal kontrolovat e-maily.

Když kabina projela dvanáctým patrem, náhle sebou prudce trhla.

Ozvala se kovová rána.

Světla zhasla.

Maximovi vypadl telefon z ruky.

Po několika sekundách se světla znovu rozsvítila.

Výtah však stál.

Maxim několikrát stiskl tlačítko třináctého patra.

Nic.

Stiskl tlačítko otevření dveří.

Nic.

„To snad není možné.“

Žena s vozíkem mlčela.

Maxim zmáčkl tlačítko nouzového spojení.

Po chvíli se ozval hlas dispečera.

„Dobrý den. Máme hlášení o poruše. Technik už byl kontaktován.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Těžko říct. Je ranní provoz a technik je momentálně na druhé straně města. Odhaduji přibližně hodinu.“

„Hodinu?“

Maxim téměř vykřikl.

„Za čtyřicet minut mám schůzku!“

„Rozumím, pane, ale—“

Maxim přerušil spojení.

Přejel si rukou po čele.

„Tohle se nemůže stát.“

Podíval se na hodinky.

Třicet šest minut.

Pak pohlédl na ženu.

„To jste udělala vy?“

Žena zvedla oči.

„Co prosím?“

„Výtah.“

„Ne.“

„Tak proč jste sem lezla s tím vozíkem?“

„Protože uklízím patra.“

„Určitě jste do něčeho narazila.“

Žena se zamračila.

„Nenarážela jsem do ničeho.“

„Samozřejmě.“

Maxim se ušklíbl.

„Nikdo nikdy za nic nemůže.“

Znovu stiskl tlačítko.

Nic.

„Tak něco udělejte.“

Žena se na něj podívala.

„Co mám udělat?“

„Otevřete dveře.“

„Já neumím opravovat výtahy.“

„Pracujete v téhle budově.“

„Jsem uklízečka.“

„Tak byste snad měla znát alespoň základy.“

Žena několik sekund mlčela.

„Jaké základy?“

Maxim ztrácel trpělivost.

„Nevím. Něco. Máte přece ruce.“

Žena se podívala na své ruce.

Pak na něj.

„A vy máte telefon.“

Maxim se zarazil.

„Co tím chcete říct?“

„Nic.“

Odvrátila pohled.

Maxim pokračoval v přecházení po kabině.

Telefonoval asistentce.

„Posuňte schůzku.“

„Na kdy?“

„Na později.“

„Pane řediteli, investoři už jsou na cestě.“

„Tak jim řekněte, že je problém s výtahem.“

„Dobře.“

Položil telefon.

O několik sekund později znovu zazvonil.

„Pane řediteli, právě mi volal jejich právník. Pokud schůzka nezačne včas, budou muset odjet na letiště.“

Maxim sevřel čelist.

„To snad není pravda.“

Žena vedle něj stále mlčela.

Maxim si toho všiml.

„Vy jste nějaká klidná.“

„A co mám dělat?“

„Mohla byste být alespoň trochu nervózní.“

„Proč?“

„Protože jsme uvěznění ve výtahu.“

Žena pokrčila rameny.

„Panika nám nepomůže.“

Maxim se zasmál.

„Vy tomu nerozumíte.“

„Čemu?“

„Co je v sázce.“

„Možná.“

„Může mi kvůli tomu uniknout kontrakt za miliony.“

Žena se na něj podívala.

„A když o něj přijdete, co se stane?“

Maxim se zarazil.

„Co je to za otázku?“

„Jen se ptám.“

„Firma přijde o velkou příležitost.“

„A lidé, kteří pro vás pracují?“

Maxim mlčel.

Žena se opřela o stěnu.

„Ti o něco přijdou také?“

Maxim ji ignoroval.

Minuty ubíhaly.

Třicet minut do schůzky.

Pak dvacet pět.

Najednou se ozvala kovová rána.

Výtah se lehce pohnul.

Maxim okamžitě vyskočil.

„To je ono!“

Kabina však znovu zastavila.

Dispečer se ozval přes reproduktor.

„Technik už je na místě. Potřebujeme ještě několik minut.“

Maxim si oddechl.

„Konečně.“

Pak si všiml, že žena něco hledá ve svém vozíku.

„Co tam děláte?“

„Hledám telefon.“

„Proč?“

„Potřebuji někomu zavolat.“

Vytáhla starý telefon.

Maxim si všiml, že má prasklý displej.

Žena vytočila číslo.

„Ano, to jsem já.“

Odmlčela se.

„Ne, ještě ne.“

Další pauza.

„Řekni jim, ať počkají.“

Maxim poslouchal.

Nerozuměl.

Po chvíli žena hovor ukončila.

„Komu jste volala?“

„Kolegovi.“

„Proč?“

„Protože jsme měli dnes ráno něco řešit.“

Maxim se znovu podíval na hodinky.

„Já mám mnohem důležitější věci.“

Žena nic neřekla.

Pak se najednou zeptala:

„Vy jste Maxim Orlov?“

Maxim se na ni podíval.

„Ano.“

„Generální ředitel Orlov Construction?“

„Ano.“

Žena přikývla.

„To jsem si myslela.“

Maxim se zamračil.

„Znáte mě?“

„Ne osobně.“

„Tak odkud?“

Žena se pousmála.

„Z novin.“

Maxim se narovnal.

Najednou se mu zalíbilo, že ho poznala.

„Ano. To jsem já.“

Žena se však neusmála.

„Můj manžel o vás často mluvil.“

Maxim se zarazil.

„Váš manžel?“

„Ano.“