Řeka plynula tiše, klidně a jakoby bez života. Její hladina se leskla v podvečerním světle a odrážela těžké šedé mraky, které se pomalu stahovaly nad krajinou. Všechno působilo nehybně, téměř mrtvě, jako kdyby svět zadržoval dech.

Ticho náhle přerušil zvuk motoru. Od vzdálené silnice se pomalu blížilo černé, lesklé vozidlo a zastavilo se těsně u břehu. Auto působilo cize, nepatřilo do tohoto místa — jako by přijelo z úplně jiného světa. Dveře se otevřely a vystoupil z něj muž. Jeho oblek byl perfektně střižený, jeho chůze rozhodná, výraz v obličeji nečitelný.

Ze zadního sedadla pomalu vystoupila malá holčička. Měla kolem pěti let a její drobná postava seděla ve starším invalidním vozíku. V náručí držela plyšového medvídka a tiskla ho k sobě s takovou silou, až se její ruce třásly. V očích měla výraz, který bylo těžké pojmenovat — směs strachu, nepochopení a tiché prosby. Jako by už věděla, že se děje něco, co by se nikdy nemělo stát.

Nedaleko na zelené pastvině stál kůň. Statný, klidný, ale najednou vzhlédl. Jeho uši se nastražily směrem k řece, oči znepokojeně sledovaly, co se odehrává. Zvíře cítilo, co lidé neviděli — něco zlého viselo ve vzduchu.

Muž beze slova dívku vzal do náruče. Bez náznaku citu ji zvedl i s medvídkem, přešel k loďce, která byla přivázaná u břehu, a posadil ji dovnitř. Vozík postavil vedle ní. Uvolnil provaz, prudce se odrazil a vesla se ponořila do vody s tichým skřípnutím. Loďka se pomalu sunula dál po proudu, směrem k místu, kde řeka náhle zrychlovala.

Dívka nepromluvila. Seděla bez hnutí, oči upřené do vody, ruce svíraly plyšového medvěda jako poslední záchranu. Strach ji paralyzoval.

Po několika minutách muž přestal veslovat. Postavil se, otočil se k ní čelem a bez jakéhokoliv zaváhání ji chytil za ramena. V očích měl prázdno. Nezlobil se, nevyhrožoval. Jednal s chladnou rozhodností. A pak, bez varování, dívku i s vozíkem zvedl a hodil přes okraj loďky do vody.

Těžký náraz, zvířená hladina, tiché žbluňknutí. A pak ticho.

Hladina se uklidnila. Dívka zmizela. Jen několik kruhů na vodě naznačovalo, že tu před malou chvílí bylo tělo.

Muž chvíli zůstal stát, nehnul se, pak pomalu klesl na lavičku v loďce a zavřel oči. Ne jako někdo, kdo lituje. Spíš jako ten, kdo právě splnil těžký, ale nevyhnutelný úkol.

Ale v tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal.

Z rákosí na druhém břehu se ozval výkřik. Ne lidský. Ostrý, vysoký, zvířecí. Kůň z pastviny se rozeběhl dolů k vodě a hlasitě zaržál. Voda se znovu zavlnila, tentokrát silněji. A pak se z hloubky vynořila ruka.

Byla to dětská ruka, mokrá a třesoucí se, ale živá. Prsty se zachytily o starý kmen, který trčel z břehu. Hned nato se objevila i dívčina hlava. Z úst jí unikl vzduchový bublifuk, oči měla dokořán. Vzduch. Ještě žije.

Muž v loďce se otočil a ztuhl. Dívka se snažila vyšplhat na kmen, ale síly jí docházely. Vtom se ozval další zvuk — praskot větví a tiché kroky. Někdo jiný byl u řeky. Někdo, kdo všechno viděl.

Z křoví vyšel starý muž. V ruce držel loveckou pušku. Jeho pohled byl neúprosný. Známost se v jeho tváři mísila s odporem. Neřekl ani slovo. Jen zamířil.

Muž v loďce zbledl. Loďka se začala pomalu otáčet po proudu a mizet v šeru.

Dívku už vytahovaly silné ruce z vody. Na tváři měla slzy, ale oči měla otevřené. A v náručí stále držela plyšového medvídka.