O dvanáct let později jsem stála před zrcadlem v maturitních šatech a čekala, až pro mě přijde.
Dole před domem už stál Noah.
Měl na sobě tmavě modrý oblek, bílou košili a motýlka, který si koupil několik měsíců dopředu. V ruce držel malou květinu na korsáž a nervózně přešlapoval u dveří.
Byl přesně takový, jakého jsem ho znala celý život.
Jenže tentokrát bylo všechno jiné.
Protože moje matka mi těsně před odchodem řekla větu, která během několika sekund změnila všechno, co jsem si o svém životě myslela.
„Christino, můžeš jít.“
Usmála jsem se.
„Tak proč vypadáš, jako kdyby někdo zemřel?“
Máma neodpověděla.
„Můžeš jít s Noahem na ples,“ zopakovala pomalu. „Ale nejdřív ti musím něco říct.“
Úsměv mi zmizel z tváře.
„O čem?“
Dlouze se nadechla.
„O Noahovi.“
Pak se odmlčela.
„A o mně.“
V tu chvíli se mi rozbušilo srdce.
Noah byl součástí mého života tak dlouho, že jsem si vlastně nedokázala představit dětství bez něj.
Potkali jsme se v první třídě.
Oba jsme nesnášeli rozinky.
Jednoho dne nám učitelka rozdávala svačinu a Noah si podezřelou hnědou kuličku prohlédl s takovým odporem, že jsem se začala smát.
„Co je?“ zeptala jsem se.
Ukázal na rozinku.
„Staré hrozny.“
Smála jsem se tak hlasitě, že nás učitelka musela napomenout.
Od toho dne jsme byli nerozluční.
Noah měl Downův syndrom, ale pro mě to nikdy nebyla věc, která by určovala naše přátelství.
Byl prostě Noah.
Miloval baseball.
Dokázal si pamatovat neuvěřitelné množství statistik a dokázal mi celé hodiny vysvětlovat, proč určitý hráč v konkrétní sezóně překonal určitý rekord.
Já jsem baseball nesnášela.
Měla jsem ráda malování, galerie a staré obrazy.
Takže jsme uzavřeli dohodu.
On mě naučí něco o baseballu.
Já ho vezmu do muzea.
A nějakým způsobem to fungovalo.
Když mi bylo devět, jeden chlapec ze třídy se Noahovi začal posmívat.
Řekl mu, že si ho nikdy nikdo nebude chtít vzít.
Dodnes si pamatuji, jak jsem se na něj rozkřičela.
„Někoho si najde!“
Chlapec se zasmál.
„Tak si ho vezmi ty!“
Všichni se začali smát.
Já tehdy vůbec nechápala, proč je to tak legrační.
Večer si mě Noah našel na zahradě.
Sedl si vedle mě.
Chvíli mlčel.
Pak se zeptal:
„Chrissy?“
„Ano?“
„Mohla bys mě někdy milovat?“
Bylo mi šest.
Nevěděla jsem, co přesně znamená někoho milovat.
Tak jsem pokrčila rameny.
„Možná.“
Noah se usmál.
A potom jsem si vzpomněla na něco, co jsem slyšela od starší sestřenice.
Mluvila o maturitním plese.
„Ale nejdřív spolu půjdeme na ples.“
Noah se na mě podíval.
Natáhl malíček.
„Slibuješ?“
Zahákla jsem svůj malíček za jeho.
„Slibuju.“
Myslela jsem, že na ten slib dávno zapomněl.
On nikdy.
Naše přátelství přežilo rozvod mých rodičů, stěhování, pubertu, školní problémy i všechny ty malé katastrofy, které v dospívání vypadají jako konec světa.
Když můj otec odešel z domu, Noah byl první člověk, který mě navštívil.
Když jsem neudělala řidičské zkoušky, přišel za mnou se dvěma zmrzlinami.
„Jedna je za to, že ses snažila.“
„A druhá?“
„Protože jsi řídila opravdu špatně.“
Hodila jsem po něm polštář.
Smál se.
Když jsem chtěla přestat malovat, protože se někteří spolužáci mým obrazům vysmívali, Noah vytáhl ze skříňky starou kresbu, kterou jsem vytvořila jako dítě.
Byl na ní dinosaurus.
Byl příšerný.
Nohy měl každou jinou a hlava vypadala spíš jako brambora.
„Proč to pořád máš?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„Protože jsi to nakreslila ty.“
„To ale neznamená, že to bylo dobré.“
„Nemusí to být dobré.“
Podíval se na mě.
„Jen to nesmíš vzdát.“
Takový Noah byl.
Nikdy se nesnažil všechno opravit.
Nikdy mi neříkal, že všechno bude dokonalé.
Prostě zůstal.
A možná právě proto jsem věděla, že na maturitní ples půjdu s ním.
Několik měsíců před plesem se objevil u mé skříňky.
Nic neřekl.
Jen natáhl malíček.
V první chvíli jsem nechápala.
Pak jsem si vzpomněla.
Rozinky.
Dinosaurus.
První třída.
Slib.
„Ples?“ zeptala jsem se.
„Ples.“
Usmál se.
Potom mi hrdě oznámil, že už má koupeného motýlka.
V den plesu jsem byla nervózní od rána.
Když večer Noah zazvonil u dveří, měl na sobě tmavě modrý oblek.
Vypadal pyšně.
V ruce držel květinu.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Rozmarýn.“
„Proč zrovna rozmarýn?“
„Květinářka říkala, že symbolizuje vzpomínání.“
Podíval se na mě.
„A já na sliby nezapomínám.“
Usmála jsem se.
Pak jsem za sebou uslyšela matčin hlas.
Byl tichý.
„Christino.“
Otočila jsem se.
Stála ve dveřích.
V očích měla slzy.
„Mami?“
„Pojď se mnou nahoru.“
„Ale Noah čeká.“
„Já vím.“
Něco v jejím hlase mě vyděsilo.
Šla jsem za ní.
Jakmile jsme vešly do pokoje, zavřela dveře.
A zamkla je.
„Co děláš?“
Neodpověděla.
„Mami, děsíš mě.“
Sedla si na kraj postele.
Dlouhou chvíli se na mě jen dívala.
„Na ples s Noahem můžeš jít.“
„Tak proč mě tady držíš?“
„Protože předtím musíš něco vědět.“
„O čem?“
„O něm.“
Zamračila jsem se.
„Jestli mi chceš říc