Nevěsta si během celé svatby ani jednou nesundala závoj. Kdykoli se někdo pokusil látku odsunout, okamžitě si ji přitiskla k tváři. Ženich si nejprve myslel, že je pouze nesmělá a nervózní. Jenže když večer konečně zůstali sami a on jí závoj opatrně zvedl, během jediného okamžiku pochopil, že před ním celé měsíce skrývala něco, o čem mu nikdy neřekla. -

Rajivovi bylo osmadvacet let a pocházel z rodiny, která si velmi zakládala na tradicích.

Některé zvyky mu připadaly staromódní, ale nikdy proti nim otevřeně nebojoval. Od dětství slýchal, že rodinné tradice se mají respektovat, protože právě ony drží rodinu pohromadě.

Když mu jednoho dne rodiče oznámili, že pro něj našli vhodnou nevěstu, překvapivě neprotestoval.

Jmenovala se Ananya. Bylo jí čtyřiadvacet let, pracovala jako učitelka a žila se svými rodiči v jiném městě.

Podle pravidel jejich rodiny se snoubenci mohli před svatbou poznávat a telefonovat si. Existovalo však jedno přísné pravidlo.

Rajiv nesměl spatřit její tvář.

Mohl znát její hlas. Mohl se ptát na její sny, obavy i plány. Mohl s ní každý večer dlouhé hodiny telefonovat.

Ale její tvář měl poprvé uvidět až ve svatební den.

Zpočátku mu celé pravidlo připadalo absurdní.

Postupně však přestal řešit, jak Ananya vypadá.

Její hlas se pro něj stal něčím důležitějším.

Téměř každý večer spolu mluvili. Vyprávěla mu o svých žácích, o matce, která milovala květiny, i o otci, jenž trávil většinu volného času na zahradě.

Rajiv jí zase vyprávěl o své práci, o rodině a o tom, jak si představuje společný život.

Jednou se jí dokonce zeptal:

„Čeho se na svatbě bojíš nejvíc?“

Na druhém konci telefonu nastalo dlouhé ticho.

„Toho, že mě nebudeš chtít,“ odpověděla nakonec.

Rajiv se zasmál.

„Jak bych tě nemohl chtít, když už teď čekám celý den na naše večerní hovory?“

Ananya se tehdy také zasmála.

Jenže Rajiv si později uvědomil, že její smích zněl zvláštně. Jako by se snažila skrýt pláč.

Nevěnoval tomu pozornost.

A pak přišel svatební den.

Když Ananya vstoupila do sálu, všichni se otočili.

Měla na sobě nádherné svatební šaty a dlouhý růžový závoj, který jí zakrýval celou tvář.

Rajiv se poprvé ocitl několik kroků od ženy, kterou si měl vzít.

Srdce mu bušilo.

Chtěl se usmát, ale téměř okamžitě si všiml něčeho podivného.

Ananya byla vyděšená.

Ne jen nervózní.

Vyděšená.

Prsty se jí nepatrně třásly. Neustále si kontrolovala závoj a pokaždé, když se některá z příbuzných pokusila látku upravit, Ananya ucukla a okamžitě si ji přitiskla k obličeji.

Rajiv si nejprve řekl, že je to pouze tréma.

Naklonil se k ní.

„Jsi v pořádku?“

„Ano,“ zašeptala.

„Určitě?“

„Určitě.“

Ale její hlas zněl tak slabě, že tomu nevěřil.

Během obřadu téměř nepromluvila.

Rajiv se na ni několikrát podíval a pokaždé měl pocit, že se mu snaží něco říct.

Jenže pokaždé mlčela.

Po obřadu začaly gratulace.

Příbuzní se s novomanžely fotografovali, předávali jim dary a žertovali o jejich společném životě.

Rajiv čekal, že Ananya si konečně závoj sundá.

Nestalo se to.

Ani po hodině.

Ani po dvou.

Dokonce ani během společné večeře.

Kdykoli se jí někdo zeptal, proč má závoj stále přes obličej, jen se usmála a řekla:

„Je to moje přání.“

Rajivovi to začalo být nepříjemné.

Ne proto, že by ho její vzhled zajímal víc než cokoli jiného.

Ale protože cítil, že za tím něco je.

Pozdě večer konečně všichni odešli.

Dveře pokoje se zavřely a poprvé toho dne zůstali sami.

Rajiv si sedl naproti Ananye.

Chvíli oba mlčeli.

Pak se usmál.

„Takže… už tě konečně můžu vidět.“

Ananya sklopila hlavu.

„Rajive…“

„Ano?“

„Nemusíš to dělat.“

„Co?“

„Zvedat závoj.“

Rajiv se zamračil.

„Proč ne?“

Dlouho neodpovídala.

„Protože se bojím, co uděláš, až mě uvidíš.“

Ta věta ho zarazila.

„Co bych měl udělat?“

Ananya zavřela oči.

„Nevím.“

Rajiv si k ní přisedl.

„Podívej se na mě.“

Pomalu zvedla hlavu.

„Pamatuješ, co jsi mi řekla po telefonu?“

„Co?“

„Že se bojíš, že tě nebudu chtít.“

Ananya se rozplakala.

Rajiv natáhl ruku k závoji.

Tentokrát ho nezastavila.

Látku uchopil mezi prsty a pomalu ji zvedl.

Nejdřív spatřil její oči.

Potom čelo.

A nakonec celou tvář.

Rajiv ztuhl.

Ani nedýchal.

Ananya měla na pravé straně obličeje rozsáhlou jizvu, která začínala u spánku a pokračovala až k čelisti. Část kůže byla viditelně poškozená a několik míst působilo, jako by byla kdysi těžce popálená.

Rajiv několik vteřin nepromluvil.

Ananya se rozplakala.

„Já jsem ti to chtěla říct.“

„Kdy?“

„Před svatbou.“

„Tak proč jsi to neřekla?“

„Protože jsem se bála, že mě opustíš.“

Rajiv sklopil oči.

Pak si všiml ještě něčeho.

Na krku měla malý přívěsek.

Ten už někdy viděl.

Ne na ní.