Když odmítla, začaly ji ponižovat a bít.

Byly přesvědčené, že před nimi stojí jen vyděšená stará žena, která se nebude schopná bránit.

Netušily však, koho právě napadly.

A už vůbec netušily, co se skrývá v malé krabičce, kterou jí před chvílí vytrhly z tašky.

Žena přijela do věznice brzy ráno.

Bylo jí osmašedesát let. Chodila pomalu, špatně slyšela a každých několik kroků se musela zastavit, aby popadla dech.

V rukou pevně svírala malou plátěnou tašku.

Vypadala tak křehce, že se za ní při průchodu chodbou otáčely i vězeňkyně, které už byly zvyklé téměř na všechno.

Dozorce ji odvedl do cely, ukázal jí postel a stručně vysvětlil základní pravidla.

„Za chvíli půjdou všechny na dvůr. Držte se stranou a nedělejte problémy.“

Stařenka přikývla.

„Ano.“

Dozorce odešel.

Žena si položila tašku na postel a na okamžik ji otevřela.

Uvnitř měla několik osobních věcí.

Hřeben.

Starý šátek.

Několik fotografií.

Malou kovovou krabičku.

A jednu obálku, kterou nikdy nenechávala z dohledu.

Přesně v okamžiku, kdy ji schovávala zpět, se z chodby ozval křik.

„Všechny ven!“

Stařenka tašku zavřela a pomalu vyšla na dvůr.

Netušila, že tam na ni už někdo čeká.

U zdi stála žena, které ostatní vězeňkyně říkaly Britva.

Byla mohutná, fyzicky silná a měla pověst člověka, kterému se nikdo neodvažuje odporovat. Po jejím boku téměř vždy stály dvě další vězeňkyně.

Když spatřila nově příchozí, okamžitě se ušklíbla.

„Podívejte se.“

Obě ženy se otočily.

„Co to máme nového?“

Britva ukázala bradou na stařenku.

„Babička.“

Její společnice se rozesmály.

Stařenka jejich poznámky ignorovala a pomalu kráčela k lavičce.

Britva jí však vstoupila do cesty.

„Kam jdeš?“

Žena se zastavila.

„Chci si jen sednout.“

„Nejdřív nám ukaž tašku.“

Stařenka ji pevněji sevřela.

„Jsou v ní jen moje osobní věci.“

„Tak nám určitě nebude vadit, když se podíváme.“

Jedna z vězeňkyň natáhla ruku.

Stařenka ustoupila.

„Prosím. Nechte ji.“

Britva se zasmála.

„Slyšely jste to? Ona nám říká, co máme dělat.“

„Nic jsem vám neudělala,“ řekla žena.

„To je jedno.“

Britva jí prudce vytrhla tašku z rukou.

Obsah se vysypal na zem.

Na asfalt dopadl hřeben, šátek, fotografie a malá kovová krabička.

„Tohle je všechno?“ zasmála se jedna z žen.

„Kvůli tomuhle se s ní máme zdržovat?“

Stařenka si klekla a začala své věci pomalu sbírat.

Když se natahovala po fotografii, jedna z vězeňkyň do ní kopla.

Fotografie odletěla několik metrů.

„Tak si pro ni dojdi.“

Stařenka se na ni podívala.

Nic neřekla.

Pomalu vstala a vydala se za fotografií.

Několik dalších vězeňkyň scénu sledovalo.

Nikdo však nepomohl.

Všichni věděli, že proti Britvě se nevyplácí vystupovat.

Stařenka se sehnula pro fotografii.

V tu chvíli ji Britva strčila do ramene.

Žena ztratila rovnováhu a spadla na kolena.

„Možná ses spletla,“ zasmála se Britva. „Tohle není domov důchodců.“

Stařenka se snažila vstát.

Jedna z dalších vězeňkyň ji však znovu odstrčila.

Tentokrát dopadla celým tělem na zem.

„Prosím…“

Její hlas byl sotva slyšitelný.

A právě to jejich pobavilo ještě víc.

Britva ji chytila za oblečení a vytáhla na nohy.

„Tady budeš dělat to, co řeknu já.“

Pak ji udeřila.

Stařenka si instinktivně zakryla hlavu.

Kolem ní se ozýval smích.

Nikdo nezasáhl.

Jenže během několika sekund si Britva všimla něčeho zvláštního.

Stařenka už neplakala.

Přestala se třást.

Stála nehybně a dívala se na malou kovovou krabičku, která ležela několik metrů od ní.

Britva ji zvedla.

„Co je tohle?“

Stařenka pomalu zvedla hlavu.

„Vraťte mi ji.“

Poprvé v jejím hlase nebyl strach.

Bylo v něm něco jiného.

Britva se ušklíbla.

„Proč? Co v ní máš?“

Stařenka mlčela.

Britva krabičkou zatřásla.

„Otevřeme ji.“

Klikla západkou.

Víko se odklopilo.

Uvnitř nebyly peníze ani šperky.

Byla tam jediná fotografie.

Na fotografii byla skupina mladých žen stojících před budovou.

Britva se na snímek podívala.

A její úsměv okamžitě zmizel.

„Počkej…“

Vzala fotografii blíž k očím.

Jedna z žen na ní byla velmi mladá.

Měla stejnou jizvu nad obočím jako Britva.

Britva zbledla.

„Kde jsi to vzala?“

Stařenka neodpověděla.

„Kde jsi tu fotografii vzala?!“

Stařenka se pomalu narovnala.

„Tvůj otec mi ji dal.“

Britva ztuhla.

„Cože?“

„Předtím, než zemřel.“

Na dvoře se rozhostilo ticho.

Britva ustoupila o krok.

„Ty mého otce znáš?“

Stařenka přikývla.

„Znala jsem ho velmi dobře.“

„Lžeš.“

„Ne.“

Stařenka se podívala přímo do jejích očí.

„Byla jsem svědkem toho, kvůli čemu tě sem poslali.“

Britva přestala dýchat.

Její dvě společnice se na sebe nervózně podívaly.

„Co to říkáš?“

Stařenka si zvedla ze země svůj šátek.

„Vím, co se stalo před osmnácti lety.“

Britva sevřela pěsti.

„O tom nikdo neví.“

„Mýlíš se.“

Stařenka sáhla do tašky a vytáhla starou obálku.

„Tvůj otec mi ji dal v den, kdy pochopil, že už nebude mít možnost svou dceru ochránit.“

Britva na obálku