„Nesahej na mě tam!“
Její hlas se během těch let stal známým celému zařízení.
Někteří zaměstnanci si na její reakce zvykli. Jiní ji považovali za tvrdohlavou starou ženu, která si chce vynutit pozornost. Dokonce i její vlastní syn byl přesvědčený, že jeho matka dělá z obyčejného koupání zbytečné drama.
Nikdo ale netušil, že za jejím strachem se ukrývá něco, co Eleanor celé čtyři desetiletí nedokázala vyslovit nahlas.
Eleanor Vanceové bylo šestasedmdesát let, když se dostala do pečovatelského domu Oakridge. Na první pohled nepůsobila jako člověk, který by potřeboval neustálou pomoc. Dokázala chodit sama, většinu času se orientovala bez potíží a dokonce si každý den luštila křížovky.
Měla ráda silnou kávu, staré filmy a dlouhé rozhovory o úplně obyčejných věcech.
Její jediný skutečný problém nastal pokaždé, když přišel čas na koupání.
Obličej si umyla sama. Vlasy si s menší pomocí dokázala upravit. Ruce a nohy jí nikdo nemusel připomínat. Jakmile se však pečovatelka pokusila umýt jí záda, Eleanor se změnila k nepoznání.
„Přestaňte!“
„Paní Vanceová, jen vám chci pomoct.“
„Nedotýkejte se mě!“
Jednou odhodila plastový džbán tak prudce, že narazil do dveří. Jindy se před personálem zamkla v koupelně a odmítala vyjít ven.
Když do Oakridge nastoupila čtyřiadvacetiletá Hannah, vrchní sestra ji na Eleanor okamžitě upozornila.
„Na koupání ji netlač. Zkoušeli jsme všechno možné. Když řekne ne, nech ji být.“
Hannah přikývla.
Zpočátku se řídila pokyny. Brzy si však všimla něčeho, co ostatním možná unikalo.
Eleanor se nebála vody.
Nebála se ani koupelny.
Bála se lidského doteku.
Především doteku na zádech.
Hannah proto přestala otázku koupání úplně otevírat. Místo toho začala Eleanor navštěvovat jen tak.
Přinesla jí noviny. Někdy šálek kávy. Jindy jí položila na stůl křížovku a předstírala, že si neví rady.
„Hlavní město Norska. Čtyři písmena.“
Eleanor se na ni podívala přes okraj brýlí.
„Oslo.“
„To bylo rychlé.“
„Protože jsem chytřejší než ty.“
Hannah se zasmála.
Byla to maličkost, ale právě v tu chvíli se mezi nimi něco změnilo.
Eleanor se po dlouhé době usmála.
Postupně si na Hannah zvykla. Nejdřív jí dovolila umýt chodidla. Potom vlasy. Později jí dovolila pomoci s oblékáním.
Jednoho rána však Hannah při zapínání svetru nechtěně zavadila prsty o její lopatku.
Eleanor okamžitě ztuhla.
Prudce se otočila a sevřela Hannah zápěstí.
Hannah se lekla.
V očích staré ženy ale nebyl vztek.
Byl tam strach.
Tak hluboký, že Hannah na okamžik zapomněla, co chtěla říct.
„Na záda ne,“ zašeptala Eleanor.
Hannah pomalu přikývla.
„Dobře.“
„Nikdy.“
„Slibuji.“
Od té chvíle se toho místa ani nedotkla.
Uběhly další týdny.
Eleanor však začala Hannah důvěřovat natolik, že jednoho deštivého únorového rána udělala něco, co předtím nikdy neudělala.
Zavolala si ji do pokoje.
Hannah vešla dovnitř a našla Eleanor sedět na kraji postele.
„Zavři dveře,“ řekla stará žena.
Hannah je zavřela.
„Přines lavor s teplou vodou.“
„Dobře.“
„Mýdlo. A houbu.“
Hannah se zarazila.
„Jsi si jistá?“
Eleanor několik vteřin mlčela.
„Ne.“
Potom se zhluboka nadechla.
„Proto to musíme udělat dřív, než si to rozmyslím.“
Hannah přinesla všechno potřebné. Neptala se na nic dalšího.
Eleanor si pomalu rozepnula oblečení. Ruce se jí třásly.
Potom se otočila zády.
Hannah se ani nepohnula.
Houba jí vypadla z ruky a dopadla na podlahu.
Na Eleanoriných zádech byla obrovská jizva.
Táhla se od oblasti pod lopatkami téměř až k pasu. Nebyla to obyčejná jizva po operaci. Kůže byla místy silně znetvořená, nerovná a stažená. Vypadala jako stopa po dávném popálení, které muselo zasáhnout rozsáhlou část těla.
Hannah zůstala stát.
„Bože…“
Eleanor sklopila hlavu.
„Teď už chápeš, proč nechci, aby se mě někdo dotýkal.“
Hannah si klekla, aby byla ve stejné výšce jako ona.
„Co se vám stalo?“
Eleanor dlouho neodpovídala.
Venku bubnoval déšť do oken a v místnosti bylo slyšet jen tikání hodin.
„Tohle,“ řekla nakonec, „se stalo před čtyřiceti lety.“
Hannah čekala.
„A nikdy jsem o tom nikomu neřekla.“
„Ani vašemu synovi?“
Eleanor zavrtěla hlavou.
„Marcus ví jen to, co jsem mu dovolila vědět.“
Hannah se posadila naproti ní.
„Proč jste to tak dlouho tajila?“
Eleanor si přitáhla župan k tělu.
„Protože kdybych tehdy řekla pravdu, zničila bych několik životů.“
„Čí životy?“
Stařenka zavřela oči.
A právě tehdy se z chodby ozvalo zaklepání.
Obě ženy sebou trhly.
„Paní Vanceová?“ ozvala se sestra. „Je všechno v pořádku?“
Eleanor rychle odpověděla:
„Ano.“
Když kroky na chodbě utichly, znovu se podívala na Hannah.
„Musíš mi něco slíbit.“
„Co?“
„Až ti to řeknu, nebudeš se na mě dívat jinak.“
Hannah chvíli mlčela.
„Nemůžu slíbit, že nebudu překvapená. Ale můžu slíbit, že vás vyslechnu.“
Eleanor se poprvé za celé