Za celá léta, co jsme spolu žili, jsem ho snad nikdy neviděl bezdůvodně štěkat. Nikdy neútočil na nábytek, neskákal po stolech a respektoval každé místo, kam jsem mu zakázal chodit.

Právě proto mě jeho nové chování tolik znepokojovalo.

Začalo to jednoho časného rána.

Uslyšel jsem z kuchyně tupou ránu, která mě vytáhla z postele. Chvíli jsem seděl na kraji matrace a přemýšlel, co se mohlo stát.

Pak jsem vzal hůl a pomalu se vydal chodbou.

Po zranění nohy už jsem nebyl schopný pohybovat se jako dřív. Dlouhé stání pro mě bylo namáhavé a na štafle jsem si netroufal vůbec.

Když jsem vešel do kuchyně, okamžitě jsem se zastavil.

Bruno byl nahoře.

Ne na podlaze.

Ne na kuchyňské lince.

Stál přímo na nejvyšších skříňkách, téměř u stropu.

Dodnes nechápu, jak se tam dostal.

„Bruno! Co tam proboha děláš?“

Pes se ani neotočil.

Stál naprosto nehybně a upřeně hleděl do pravého rohu stropu.

Potom začal štěkat.

Nebyl to jeho běžný štěkot.

Byl hluboký, naléhavý a přerušovaný, jako kdyby se něčeho snažil upozornit.

„Dolů.“

Bruno nereagoval.

Zkusil jsem ho zavolat znovu.

Nic.

Opřel jsem se o hůl, natáhl ruku a lehce do něj šťouchl.

Bruno se otočil.

A zavrčel.

Zůstal jsem překvapeně stát.

Nikdy předtím na mě takhle nezareagoval.

Nebyl to však vrčivý zvuk, který by znamenal útok.

Spíš varování.

Jako kdyby mi říkal, abych se nepřibližoval.

Vzápětí se znovu otočil ke stropu.

A štěkal ještě hlasitěji.

Po několika minutách konečně slezl.

Řekl jsem si, že šlo možná o nějaké zvíře.

Myš.

Krysu.

Možná ptáka, který se dostal do prostoru mezi střechou a stropem.

Neměl jsem jak to zjistit.

A tak jsem se rozhodl, že to nebudu řešit.

Jenže další ráno se to stalo znovu.

A následující den také.

Vždycky přibližně ve stejnou dobu.

Bruno vběhl do kuchyně, začal čichat, několikrát obešel linku a potom se dostal nahoru.

Vždycky na stejné místo.

Vždycky do stejného rohu.

A pokaždé štěkal směrem ke stropu.

Začínalo mě to rozčilovat.

„Jestli tam máš myš, tak ji prostě nech být,“ zamumlal jsem jednou.

Bruno se na mě podíval.

Pak znovu zvedl hlavu.

A štěkl.

Tentokrát krátce.

Jako by mi odpovídal.

Čtvrtého dne jsem už byl opravdu nervózní.

Vzbudil mě hluk ještě před rozedněním.

Pomalu jsem došel do kuchyně.

Bruno tam už byl.

Tentokrát však neštěkal.

Jen seděl a zíral vzhůru.

Zastavil jsem se vedle něj.

„Co tam vidíš?“

Pes se ani nepohnul.

Pak jsem si něčeho všiml.

Z rohu stropu se ozývalo velmi slabé praskání.

Tak tiché, že bych ho bez Bruna pravděpodobně vůbec nezaregistroval.

Přiložil jsem ucho blíž.

Prask.

Pauza.

Prask.

Zvedl jsem oči.

Na stropě nebylo nic vidět.

„To bude staré dřevo,“ řekl jsem si.

Jenže Bruno najednou vyskočil.

Začal štěkat jako smyslů zbavený.

Tentokrát mě vyděsil.

Natáhl jsem ruku, abych ho zastavil.

On ustoupil.

Pak se znovu podíval nahoru.

A položil tlapu na místo pod rohem.

Tehdy mě napadlo něco, co jsem si původně odmítal připustit.

Možná tam opravdu nebylo žádné zvíře.

Možná Bruno slyšel něco, co jsem já neslyšel.

Pokusil jsem se zavolat sousedovi.

Nikdo to nezvedal.

Bylo brzy ráno.

Nechtěl jsem dělat paniku kvůli psovi, který štěká na strop.

Tak jsem si řekl, že počkám do odpoledne.

Jenže kolem desáté se ozvala další rána.

Tentokrát mnohem hlasitější.

Bruno okamžitě vyrazil do kuchyně.

Začal pobíhat kolem linky a kňučet.

Pak se podíval na mě.

Nikdy předtím jsem ho takhle neviděl.

Byl vyděšený.

Ne rozzuřený.

Vyděšený.

Opřel jsem se o hůl a došel až pod místo, na které celou dobu upozorňoval.

Když jsem zvedl hlavu, všiml jsem si drobné tmavé čáry.

Trhlina.

Byla téměř neviditelná.

Položil jsem na ni ruku.

A ucítil jsem teplo.

Okamžitě jsem ruku stáhl.

„Co to…?“

Bruno začal štěkat.

Tentokrát jsem už nečekal.

Zavolal jsem odborníka.

Když dorazil, přinesl si vybavení a začal kontrolovat strop.

Po několika minutách se jeho výraz změnil.

„Kdy jste si toho všiml?“

„Před několika dny.“

„A pes na to štěká od té doby?“

Přikývl jsem.

Muž si klekl a chvíli poslouchal.

Potom se podíval na mě.

„Máte štěstí.“

„Proč?“

Ukázal nahoru.

„Nad tímto místem vede stará elektroinstalace.“

Nerozuměl jsem.

„A?“

„Jeden z kabelů je poškozený.“

Podíval se na Bruna.

„A začíná se přehřívat.“

Najednou mi došlo, proč Bruno vždycky lezl právě tam.

Proč větřil.

Proč poslouchal.

Proč byl neklidný hlavně ráno.

Odborník odstranil část stropního obložení.

Uvnitř byla stará elektroinstalace.

Jeden kabel byl skutečně poškozený a izolace byla na několika místech popraskaná.

„Kdyby se to nechalo být,“ řekl, „mohlo dojít ke zkratu. A vzhledem k tomu, jak jsou tu staré materiály, mohl by vzniknout požár.“

Podíval jsem se na Bruna.

Seděl uprostřed kuchyně a sledoval nás.

Najednou mi bylo trapně.

Několik dní jsem si myslel, že mě obtěžuje.

Dokonce jsem se ho snažil dostat dolů holí.

A on se mě přitom celou dobu snažil varovat.

Odborník pokračoval v práci a já se posadil ke stolu.

Bruno