O tři roky dříve však byla situace zcela odlišná.

Tehdy byl Sunny ještě malý. Margaret se ho ujala, když byl sotva větší než její předloktí. Dala mu jméno, připravila pro něj vhodné terárium a každý den o něj pečovala. Zpočátku ho pozorovala s opatrností člověka, který ví, že má co do činění s divokým zvířetem.

Strach však zmizel dříve, než čekala.

Sunny si zvykl na její hlas, pohyby i rytmus jejího každodenního života. Margaret na něj mluvila, zatímco pila ranní kávu, a někdy mu dokonce vyprávěla, co má ten den v plánu. Samozřejmě věděla, že had řeči nerozumí. Přesto cítila, že mezi nimi vzniklo zvláštní pouto.

Jak léta plynula, Sunny rostl a rostl.

Z malé krajty se stal impozantní had. Jeho tělo bylo mohutné, pohyby pomalé a kontrolované. Pro Margaret však jeho velikost nepředstavovala žádný problém; dávno si zvykla na to, že se Sunny pohybuje v její blízkosti.

Nikdy by ji nenapadlo, že právě tato důvěra se může jednoho dne stát nebezpečnou.

Vše začalo za zcela běžného večera.

Margaret šla jako obvykle spát. V ložnici byl klid a zhasnuto. Lehla si a brzy usnula.

Někdy v noci se probudila.

Zpočátku nevěděla proč.

Pak si všimla pohybu vedle sebe.

Když otevřela oči, uviděla Sunnyho.

Krajta ležela přímo vedle ní v posteli.

Margaret se na okamžik lekla, ale nepropadla panice. Předpokládala, že had z nějakého důvodu unikl ze svého výběhu. Možná hledal teplo. Nebo prostě jen našel cestu ven z terária.

Margaret Sunnyho jemně odsunula stranou a vrátila ho do jeho terária.

Druhý den ráno se o tom nikomu nezmínila.

Považovala to za zvláštní, ale neškodnou příhodu. Ale následující noc se to stalo znovu.

A tu další noc také.

Brzy se z toho stal zvyk.

Sunny se neustále objevoval v ložnici. Zpočátku zůstával v nohách postele. Později se pomalu přesouval blíž k Margaret. Nakonec ležel přímo vedle ní.

Tato pětasedmdesátiletá žena to dokonce vnímala jako projev důvěry.

Věřila, že se Sunny v její blízkosti cítí bezpečně.

Postupem času se chování hada stávalo ještě neobvyklejším.

Jednoho rána Margaret zjistila, že se do ní Sunny během noci omotal nohama. O pár dní později si všimla, že se dokonce natáhl přes její břicho.

Přesto neměla strach.

Řekla o tom své dceři Daniele.

Daniella byla veterinářka a o zvířatech věděla mnohem víc než její matka. Sunnyho už několikrát viděla a věděla, že velký krajta rozhodně není srovnatelná s běžným domácím mazlíčkem.

Když jí Margaret po telefonu vyprávěla o těchto nočních návštěvách, Daniella se zpočátku zasmála.

„Opravdu za mnou chodí každou noc,“ řekla Margaret.

„A co tam dělá?“ zeptala se Daniella.

Margaret vysvětlila, že Sunny teď často leží přímo vedle ní a někdy se omotá kolem jejích nohou nebo břicha.

Na druhém konci linky zavládlo ticho.

Margaret si té změny okamžitě všimla.

„Co se děje?“

Daniella zpočátku neodpovídala.

„Mami, ty s ním opravdu spíš ve stejné posteli?“

„Samozřejmě. Neublížil by mi.“

Znovu nastalo ticho. Pak Daniella řekla něco, co Margaret naprosto zaskočilo.

Řekla jí, ať už Sunnyho do postele nikdy nepouští – a to okamžitě.

Ani na jedinou noc.

Margaret reakci své dcery nechápala.

Pro ni byl Sunny klidný. Za posledních pár let ji nikdy nekousl ani nenapadl a vždy se choval pokojně.

„Proč bych se ho měla najednou bát?“ zeptala se.

Daniella vysvětlila, že právě tato skutečnost může být problémem.

Nechtěla matku vyděsit, dokud situaci sama neuvidí. Rozhodla se tedy, že za Margaret co nejdříve zajede. O několik dní později se Daniella skutečně objevila ve dveřích.

Margaret dceru přivítala a zavedla ji do kuchyně. Zatímco připravovala čaj, znovu začala mluvit o Sunnym.

Přesně popsala, jak se had v noci choval.

Jak zpočátku ležel v nohách postele.

Jak se postupně přibližoval blíž a blíž.

A jak teď pravidelně lehával v posteli přímo vedle Margaret.

„Někdy dokonce leží i…“