Ráno, jakých už Galina zažila stovky, se zpočátku ničím nelišilo. Mlžný opar se jako hustý závoj válel nad stromy a cestičkami, které znala lépe než vlastní dvorek. Přesto ji toho dne tížil neklid, který neuměla vysvětlit. Jakoby les dýchal jiným dechem a půda pod nohama skrývala víc, než jen kořeny starých dubů.

Když se vydala na sběr hub, netušila, že se za pár hodin stane svědkem události, o níž bude vesnice šeptat celé roky.

Galina dorazila až ke starému močálu. To místo místní obcházeli obloukem – nejen kvůli zrádné půdě, ale i kvůli temným historkám, které si vyprávěli u ohňů a při sklence domácího vína. Někteří říkali, že tam kdysi dávno beze stopy zmizelo dítě. Jiní, že v hlubinách žije něco, co se rádo dívá, ale nerado se ukazuje.

A právě tam, na samém okraji bažiny, zahlédla pohyb. Ne byl to zvíře. Ani větev unášená větrem. Byla to lidská postava – žena. Obličej bledý, šaty roztrhané, kůže odřená od bahna. Tiskla se k zemi, jako by z ní samotné pramenil život.

Galina nevěděla, jak dlouho tam stála a zírala. Teprve po chvíli si uvědomila, že ta žena je naživu. Slabě dýchala. Po tváři jí stékaly slzy a z úst unikal šepot – nesouvislý, přerývaný. Galina k ní přiklekla, dotkla se jí, a v tu chvíli žena otevřela oči.

„Utíkala jsem… on… on…,“ zašeptala.

Nepokládala další otázky. Vzala ji pod rameny a s obrovským vypětím sil ji táhla zpět lesem. Každý krok byl bojem. Po cestě ztratila košík, botu, dech – ale neztratila odhodlání. Věděla, že nemůže nechat tu ženu umřít.

Když dorazily do vesnice, nikdo ještě nevěděl, co se děje. Galina však nevedla nalezenou ženu domů. Ne. Vedla ji k Petrovi. Starému samotářovi, který s lidmi téměř nemluvil. Jeho dům byl vždy uzavřený, záclony zatažené, zahrada zarostlá. Ale Galina věděla, že právě tam musí jít.

Zaklepala na dveře a bez pozvání vstoupila. Petr seděl u stolu, zamyšlený, s pohledem zabodnutým do staré fotografie. Když spatřil, koho Galina přivedla, nezareagoval překvapením. Jen pomalu vstal a pokynul hlavou. Galina nechápala, jak může být tak klidný, když mu v domě zkolabovala polonahá cizinka.

„Dej jí napít. Je slabá. Zabal ji do deky,“ řekl Petr, jako by už věděl, co se stalo.

Galina odešla. Ne proto, že by chtěla, ale protože ten dům – a vše v něm – se náhle proměnilo. Ve vesnici pak nikomu nic neříkala. Ale sousedé slyšeli. Výkřiky. Pláč. Smích. Modlitby. A potom ticho. Tak hluboké, že i ptáci ztichli.

Druhý den ráno šla sousedka Helena za Petrem. Byla zvyklá na drby, neklid, i zvláštní příběhy. Ale to, co uviděla za dveřmi jeho domu, ji přimělo usednout rovnou na prahu.

Petr seděl vedle mladé ženy, která už nevypadala jako troska. Měla jasný pohled, ruce v klíně, a na rtech klidný úsměv. Vedle ní stál kufřík. Očividně se chystala odejít.

„Kdo je to?“ vypravila ze sebe Helena.

„Někdo, kdo mi vrátil hlas,“ odpověděl Petr. A víc už neřekl.

Téhož dne žena odešla. Vesničané se sešli na návsi, diskutovali, hádali se, vytvářeli nové teorie. Jedni tvrdili, že to byla uprchlice. Druzí, že dcera nějakého mocného člověka. A ti nejzvědavější nevylučovali, že to všechno bylo jen sen jedné staré ženy a jejího zatrpklého souseda.

Ale Galina věděla své. Věděla, co slyšela, co viděla a co cítila. A především věděla, že se v Petrovi něco změnilo. Od té doby chodil na návsi s rovnějšími zády, s klidnější tváří. A sem tam se na ni dokonce usmál.

Nevyprávěla už o tom, co se stalo. Ale v lese začala nacházet houby na místech, kde nikdy předtím nerostly. Jako by ji samotný les odměňoval. A v tichu bažiny už nikdy neslyšela sténání. Jen šepot – jemný, laskavý.

A tak vesnice, která dřív znala jen ticho a šepot ztrát, našla nový zvuk. Zvuk naděje.