Jen jednu věc si za žádné peníze koupit nedokázal.

Čas.

Jeho osmileté dceři Camile lékaři oznámili, že jí pravděpodobně zbývají poslední tři měsíce života.

Diagnóza přišla po několika týdnech vyšetření. Camila byla stále unavenější, často omdlévala a její tělo přestávalo správně reagovat. Lékaři mluvili o vzácném a velmi rychle postupujícím onemocnění, proti kterému tehdejší léčba téměř nezabírala.

Rodrigo se odmítal smířit s tím, že by jeho dcera měla zemřít.

Zaplatil konzultace u specialistů ve Španělsku, Francii, Německu i Švýcarsku. Nechal přepravit lékařské přístroje přímo do svého domu. Najal soukromý tým zdravotníků a dokonce nabídl obrovskou finanční odměnu každému, kdo přijde s účinnou léčbou.

Odpověď však byla pokaždé stejná.

„Pane Alarcóne, udělali jsme všechno, co bylo v našich silách.“

Rodrigo tu větu nenáviděl.

Protože pro člověka zvyklého řešit problémy penězi znamenala jediné.

Tentokrát peníze nestačí.

Jednoho večera seděl vedle Camily v jejím pokoji. Dívka spala neklidně, přikrývka jí sahala až pod bradu a vedle postele stála hromada plyšových hraček, kterých se už několik dní téměř nedotkla.

Rodrigo držel její malou ruku a zíral do podlahy.

Poprvé za celý život nevěděl, co dělat.

Ve dveřích se objevila Claudia, mladá služebná, která v domě pracovala necelý rok.

„Pane, chcete čaj?“ zeptala se tiše.

Rodrigo ani nezvedl hlavu.

„Čaj ji nezachrání.“

Claudia zůstala několik vteřin stát.

Pak jen přikývla a odešla.

Nemohla však usnout.

Když celý dům ztichl, vrátila se do Camilina pokoje. Dívka se právě probudila a tiše plakala.

„Bolí tě něco?“

Camila zavrtěla hlavou.

„Bojím se.“

Claudia si sedla na kraj postele.

„Čeho?“

„Že už se ráno neprobudím.“

Tahle slova Claudii zasáhla.

Vzala dívku do náruče a začala jí tiše zpívat ukolébavku, kterou kdysi zpívala její vlastní matka.

A právě tehdy si vzpomněla na svého mladšího bratra.

Před několika lety byl na tom podobně. Lékaři tehdy rodině tvrdili, že už mu nemohou pomoci. Jeho stav se každým týdnem zhoršoval.

Pak jim někdo doporučil starého lékaře, který žil daleko od města.

Neměl moderní kliniku.

Neměl reklamu.

Neměl slavné jméno.

A přesto její bratr přežil.

Claudia tehdy nikdy úplně nepochopila, jak to dokázal.

Věděla pouze jediné.

Ten muž stále žil.

Druhý den ráno viděla Rodriga sedět v pracovně s několika právníky. Na stole před ním ležely dokumenty.

Závěť.

Claudia pochopila, co se chystá udělat.

Rodrigovi už nezbývala naděje, že zachrání svou dceru. Začínal proto připravovat všechno na dobu, kdy tu Camila nebude.

Claudia dlouho váhala.

Nakonec zaklepala.

„Co chcete?“ zeptal se Rodrigo podrážděně.

„Pane… možná bych vám měla něco říct.“

Rodrigo se na ni ani nepodíval.

„Jestli jde o dalšího léčitele, zázračnou bylinu nebo někoho, kdo tvrdí, že dokáže nemožné, nemám zájem.“

„Není to léčitel.“

Rodrigo zvedl oči.

„Tak kdo?“

Claudia se nadechla.

„Lékař. Zachránil mého bratra, když už ho ostatní odepsali.“

V místnosti zavládlo ticho.

Jeden z právníků se pousmál.

Rodrigo však zůstal vážný.

„A proč jste mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem se bála, že mi neuvěříte.“

„A teď si myslíte, že vám uvěřím?“

„Ne. Myslím si jen, že byste to měl zkusit.“

Rodrigo prudce vstal.

„Víte, kolik lékařů jsem za poslední měsíc navštívil?“

Claudia sklopila oči.

„Ano, pane.“

„A vy mi teď říkáte, že nějaký důchodce z vesnice ví něco, co nevědí nejlepší specialisté v Evropě?“

„Nevím, pane. Jen vím, že můj bratr žije.“

Rodrigo ukázal ke dveřím.

„Odejděte.“

Claudia odešla.

Tentokrát však neplakala.

Věřila, že udělala správnou věc.

O dva dny později se Camilin stav náhle zhoršil.

Začala mít potíže s dýcháním.

Lékař, který byl nepřetržitě v domě, zavolal Rodrigovi stranou.

„Musíme být připraveni na nejhorší.“

Rodrigo zbledl.

Podíval se na svou dceru a najednou si vzpomněl na Claudii.

Na její slova.

Na její odhodlání.

Na větu: „Jen vím, že můj bratr žije.“

Ještě téhož večera ji našel v kuchyni.

„Ten lékař,“ řekl.

Claudia se otočila.

„Co s ním?“

„Kde je?“

„Nevím, jestli vás přijme.“

„To není odpověď.“

„Žije v horách. V malé vesnici několik hodin odsud.“

Rodrigio si vzal kabát.

„Jedeme.“

Cesta trvala téměř pět hodin.

Když konečně dorazili do malé horské vesnice, byla už noc. Auto zastavilo před jednoduchým kamenným domem bez jakéhokoli označení.

Claudia vystoupila jako první.

Zaklepala.

Dveře se otevřely.

Ve dveřích stál starý muž s prošedivělými vlasy a unaveným pohledem.

Když spatřil Claudii, okamžitě ji poznal.

„Ty.“

Claudia přikývla.

„Potřebuji vaši pomoc.“

Muž se podíval na dítě v Rodrigově náručí.

„Položte ji na stůl.“

Rodrigo zaváhal.

„Můžete ji zachránit?“

Starý lékař se na něj podíval.

„Nevím.“

Rodrigo ztuhl.

„Přijel jsem sem přes půl země. Zaplatím vám cokoli.“

Lékař se zamračil.

„Peníz