Bylo brzy ráno, ticho viselo ve vzduchu jako závoj. Vera, elegantní žena kolem čtyřicítky, se vracela domů ze služební cesty. Těšila se – upřímně, vroucně – na ten okamžik, kdy vejde do bytu, přikradne se do ložnice a jemně políbí svého manžela Volodju ještě ve spánku. Takové momenty byly pro ni vzácné. Dávaly jí pocit blízkosti, důvěry, a hlavně toho, že jejich vztah stále stojí na pevných základech. V hlavě si už představovala i radost jejich malé dcerky Sonečky, která ji po pár dnech bez maminky jistě uvítá s jásotem.

Výtah pomalu stoupal do sedmého patra. Vera si v zrcadle prohlížela svůj odraz. Trochu unavená, ale stále atraktivní žena. Ne, nebyla to už ta mladá, spontánní nymfa z minulých let, ale zralost jí slušela. A byla přesvědčena, že to Volodja ví.

Když stanula přede dveřmi bytu, snažila se otevřít potichu, aby nikoho nevzbudila. Nejprve první zámek, pak druhý. Všechno bylo jako vždy, až na jednu věc.

V chodbě, ještě ve špatně osvětleném přítmí, si okamžitě všimla detailu, který do jejího světa nepatřil: vedle věšáku stály dámské lodičky na vysokém, elegantním podpatku. Nepatřily jí. A rozhodně nepatřily ani jejich chůvě, která se během Veriny nepřítomnosti starala o malou Sonečku. Ta byla starší, robustnější paní – něco takového by nenosila.

Vera na okamžik ztuhla. Přes její racionální uvažování, přes zkušenosti, přes důvěru, kterou měla ve svého muže, se jí do těla začal plížit nepříjemný chlad.

Náhle se otevřely dveře do kuchyně.

A v nich stála žena. Mladší, upravená, s ranním šálkem kávy v ruce a – k Verině zděšení – na sobě měla její pantofle. Klidně, samozřejmě, téměř domácí. Jako by sem patřila.

Mezi ženami se rozhostilo napjaté ticho.

“Ty budeš asi Vera,” pronesla žena s úsměvem, který byl všechno, jen ne přívětivý.

“A ty… kdo jsi?” odpověděla Vera chraplavě. Hrdlo měla stažené, dech se jí zrychlil.

“Já? Jmenuju se Milena. A vypadá to, že teď bydlím tady. Aspoň do rozvodu. Tvůj manžel to ještě neřekl?”

Vera udělala krok dozadu. Zastavil ji věšák, o který se musela opřít, aby neztratila rovnováhu. V hlavě jí vířily otázky. Byla to noční můra? Špatný žert?

V ten okamžik se v chodbě objevil Volodja. Rozcuchaný, v domácím oblečení. Spatřil obě ženy, oči se mu rozšířily. Neřekl nic. Jen stál.

“Takže to je pravda,” zašeptala Vera.

“Vero, já… to není tak, jak to vypadá,” začal, ale slova se mu v puse ztrácela.

“A jak to tedy je? Vysvětli mi, proč tahle žena pije kávu v mojí kuchyni. V mých pantoflích. Vedle mojí dcery.”

Volodja mlčel.

Ukázalo se, že během několika málo dní, co byla Vera na cestách, se její manžel rozhodl ukončit jejich vztah. Neoficiálně. Bez jediného slova. Prostě Milenu přivedl domů. Jako by to bylo normální.

Vera odešla. Neplakala. Nevykřikovala. Jen sbalila pár věcí a šla. Vzala si Sonečku a dočasně se uchýlila k sestře. Tam začal nový příběh.

Ačkoliv se zpočátku zdálo, že svět se rozpadá, Vera v sobě našla něco, co dlouho potlačovala – sílu. V následujících týdnech podala žádost o rozvod, našla si nové bydlení a začala znovu. Se svou dcerkou, bez Volodji. Bez přetvářky.

Milena s Volodjou spolu vydrželi jen pár měsíců. Ukázalo se, že život v realitě není tak jednoduchý jako tajné schůzky. Nakonec se rozešli.

Vera? Našla klid. A časem i někoho, kdo ji skutečně dokázal ocenit.

A pantofle? Koupila si nové. Takové, které nosí jen ona. Ve svém vlastním domě.