Nikdo však netušil, proč musela malá princezna žít takovým způsobem.

Když bylo Elině šest let, stalo se v královském paláci něco, o čem se mezi lidmi šeptalo ještě dlouhá desetiletí. Jednoho chladného rána král povolal nejlepší kováře a tesaře z celého království. Nikdo z nich nevěděl, co mají vyrobit. Dostali pouze strohé příkazy a zákaz klást otázky.

Pracovali několik dní za zavřenými dveřmi.

Nakonec vznikla podivná konstrukce. Byla napůl ze dřeva a napůl ze železa. Připomínala helmu, ale byla mnohem větší a těžší. Zakrývala celou hlavu a po stranách měla několik kovových výztuh. Zůstávaly pouze dvě úzké štěrbiny pro oči a malý otvor u úst, aby princezna mohla jíst a pít.

Na zadní straně byl masivní zámek.

Večer toho dne král osobně vstoupil do dceřina pokoje. Elina se ho nejprve usmívala, protože si myslela, že jí přináší nějakou novou hračku. Brzy však pochopila, že tentokrát je všechno jinak.

Král jí helmu nasadil na hlavu.

Pak ji zamkl.

Klíč si zavěsil na řetěz kolem krku.

„Otče, proč?“ zeptala se vyděšená dívka.

Král jí neodpověděl.

Jediným člověkem, který znal pravdu, byla královna. Ta však několik měsíců nato vážně onemocněla. Než stačila své dceři nebo komukoli jinému vysvětlit, proč král tak strašlivě rozhodl, zemřela.

A s ní zemřelo i tajemství.

Od té chvíle Elina nikdy nesměla helmu sundat.

Roky ubíhaly a z malé dívky se stávala mladá žena. Nikdo v paláci však nevěděl, jak skutečně vypadá.

Za zavřenými dveřmi se začaly rodit nejrůznější zvěsti.

Jedni tvrdili, že se princezna narodila s těžkou deformací a král se za ni stydí. Jiní věřili, že na její tváři spočívá starobylá kletba. Někteří dokonce tvrdili, že král jednoho dne spatřil v její tváři něco tak děsivého, že nechal její podobu navždy ukrýt.

Nikdo z nich ale neznal pravdu.

Služebnictvo se Elině vyhýbalo. Když procházela chodbou, rozhovory okamžitě utichaly. Nikdo se jí nedíval přímo do očí, protože se všichni báli, že by za jediný pohled mohli přijít o práci nebo dokonce o život.

Elina se postupně stáhla do sebe.

Málokdy opouštěla své pokoje. Neměla žádné přátele a jen zřídka mluvila. Jediné místo, kde se cítila svobodná, byl starý sál s klavírem.

Často tam chodila pozdě v noci.

Sedla si ke klávesám a hrála.

Její hudba se rozléhala prázdným palácem a lidé, kteří ji slyšeli z chodeb, tvrdili, že její melodie byly neuvěřitelně smutné. Jako by dívka prostřednictvím hudby říkala všechno, co nemohla říct slovy.

Mezitím král stárnul.

Několikrát se někdo pokusil zjistit, co se pod helmou ukrývá. Jeden kovář se pokusil tajně vyrobit kopii klíče. Král to zjistil a muž byl okamžitě vyhnán ze země.

Jiný sluha se jednou pokusil během noci nadzvednout helmu, když princezna usnula v křesle u krbu. Druhého dne už v paláci nebyl.

Po těchto událostech se všichni přestali ptát.

Král pouze opakoval stále stejnou větu:

„Helmu jí sundám až v den její svatby.“

Jenže žádný ženich nepřicházel.

Princové z okolních království o Elině slyšeli. Někteří přijeli do paláce, ale jakmile zjistili, že nevěstě nikdy před svatbou nespatří tvář, okamžitě odjeli.

Jiní se otevřeně vysmívali představě, že by si měli vzít ženu, o jejímž vzhledu nic nevědí.

Král se přitom stále více obával budoucnosti. Elina byla jeho jediným dítětem a jedinou dědičkou trůnu.

Pak se však jednoho dne u bran království objevil mladý princ Richard.

Nebyl bohatý. Jeho otec vládl malému a chudému území, které mělo jen několik měst. Richard neměl velkou armádu ani obrovské poklady.

Když se dozvěděl o princezně v železné helmě, neodjel.

Naopak požádal o setkání s králem.

„Chci si vaši dceru vzít,“ řekl.

Král na něj dlouho hleděl.

„Ani nevíš, jak vypadá.“

Richard se pousmál.

„To je pravda.“

„A přesto ji chceš?“

„Nechci se ženit s její tváří. Chci poznat člověka, který za tou helmou žil celý život.“

Zpráva se během několika hodin rozšířila po celém království.

Lidé tomu nevěřili.

Jedni tvrdili, že Richard touží po trůnu. Jiní byli přesvědčeni, že je blázen. Další čekali, že během obřadu uteče, až princezčinu tvář konečně spatří.

Svatba byla stanovena na první den jara.

Katedrála byla přeplněná. Dorazili šlechtici, vojáci, obchodníci i obyčejní lidé. Nikdo však nepřišel pouze kvůli svatbě.

Všichni čekali na jediný okamžik.

Na odemčení helmy.

Když se otevřely obrovské dveře katedrály, v sále zavládlo ticho.

Elina vstoupila po boku svého otce.

Měla na sobě nádherné bílé šaty, jejichž stříbrná výšivka se třpytila ve světle stovek svící. Všechno na ní působilo jako u skutečné princezny.

Jen její hlava byla stále ukrytá pod tou samou těžkou železnou helmou.

Richard se na ni díval.

A přestože byl nervózní, neudělal ani krok zpět.

Obřad začal.

Kněz pronesl první slova. Potom další.

Nakonec se obrátil ke králi.

„Nastal čas.“

Starý pa