Alexandr Petrovič byl muž, jehož pověst se nesla celým městem. Znali ho jako podnikatele s chladným pohledem, který měl vždy vše pevně ve svých rukou. Jeho šedé oči připomínaly ocel a jeho slova byla krátká, ale vážná. Když kráčel ulicí, lidé mu automaticky uhýbali z cesty. Nebyl to muž, který by žádal – on dostával.

Karina byla naopak úplným opakem. Dvacetiletá studentka, dívka s velkými sny a touhou po svobodě. Chtěla cestovat, poznávat svět, psát knihy. Ale realita byla krutá. Její rodina žila ve skromných podmínkách, dluhy se kupily a její rodiče viděli v dceřině sňatku s bohatým mužem jedinou šanci, jak uniknout z bídy.

Když se konala svatba, atmosféra byla slavnostní, ale v Karininých očích nebyla radost. Všichni hosté ji obdivovali, vychvalovali její krásu a štěstí, ale nikdo si nevšiml, že za jejím úsměvem se skrývá zoufalství. Připadala si jako figurína postavená na jevišti – bez hlasu, bez vlastní vůle.

Rodiče zářili štěstím. Matka tiskla dceřinu ruku a šeptala: „Teď už se nemusíš ničeho bát. Čeká tě bohatý život.“ Jenže Karina věděla, že to není její život, ale život, který za ni vybrali jiní.

Alexandr Petrovič si byl jejího smutku vědom. Přistoupil k ní a téměř šeptem pronesl: „Doufám, že časem najdeme společnou řeč. Jsi krásná a já si tě vážím.“ Jeho hlas byl měkký, ale v jeho tónu se skrývalo něco, co Karinu děsilo – pocit, že jeho úcta není upřímná, ale jen součástí hry, kterou ovládá on.

Po oficiální části následovala hostina. Hudba hrála, lidé tančili, přípitky se střídaly jeden za druhým. Karina seděla u stolu, pohybovala se jako na autopilota a snažila se nedat najevo, že by nejraději utekla. Byla uvězněna mezi očekáváním rodiny a přítomností manžela, kterého si nikdy nepřála.

A pak přišla noc. Hosté se rozloučili, světla v obrovské vile zhasínala jedno po druhém a Karina zůstala sama s mužem, kterého sotva znala. V luxusní ložnici, kde bylo vše dokonale naaranžováno, nastal okamžik, kterého se bála. Čekala, že Alexandr Petrovič bude chtít to, co si každý představoval – aby se stala jeho ženou v pravém slova smyslu.

Ale nestalo se. Místo toho ji muž, který mohl být jejím dědečkem, požádal o něco, co ji zaskočilo víc než cokoli jiného. Posadil se do křesla, podíval se na ni s vážností a řekl:
„Karino, chci, abys mi četla.“

Dívka oněměla. Myslela si, že neslyší dobře. Četla? Co tím myslel? Alexandr Petrovič vytáhl ze zásuvky starou knihu, otevřel ji na první straně a položil ji před ni. „Měl jsem vždy vše, co jsem chtěl,“ pokračoval. „Ale nikdy jsem neměl někoho, kdo by mi četl nahlas. Moje žena zemřela dávno, děti odešly a já zůstal sám. V tobě nehledám jen manželku. Hledám hlas, který naplní ticho mého domu.“

Karina byla zcela zaskočená. Očekávala noc plnou nucené blízkosti, ale místo toho jí nabídl roli důvěrnice, společníka. Bylo to zvláštní, možná ještě děsivější než cokoli jiného – uvědomit si, že její život se změnil k nepoznání a že muž, kterého se obávala, ji vlastně potřeboval způsobem, který nečekala.

Ten večer četla. Její hlas se nesl místností, zatímco Alexandr Petrovič zavřel oči a poslouchal. A Karina pochopila, že její příběh právě začíná – příběh, který nikdo nečekal, a který změní nejen její osud, ale možná i jeho.