Už téměř rok žil v nejistotě.
Jeho žena Laura zmizela jednoho večera cestou z práce. Auto našli o několik kilometrů dál, odemčené a opuštěné. Telefon ležel na sedadle spolujezdce.
Po Lauře však nebylo ani stopy.
Policie vyslechla desítky lidí.
Prohledávaly se lesy, okolí silnic i opuštěné budovy.
Nic.
Žádné tělo.
Žádný dopis.
Žádná zpráva.
Jen fotografie ženy, která jako by se vypařila ze světa.
Její manžel Daniel mezitím pokračoval v životě, ale každý den doufal, že někde uslyší její hlas.
Jednoho deštivého rána jel kolem starého tržiště, když si všiml ženy sedící u zdi.
Byla mladá.
Měla špinavou bundu, roztrhané boty a dlouhé zacuchané vlasy.
Daniel by kolem ní normálně projel.
Pak se však otočila.
A on prudce zabrzdil.
Ta tvář.
Na okamžik přestal dýchat.
Stejné oči.
Stejná linie čelisti.
Dokonce i drobná jizva nad levým obočím, kterou měla Laura od dětství.
Daniel vystoupil z auta.
Žena se polekaně postavila.
„Co chcete?“
Daniel se na ni několik sekund jen díval.
Pak vytáhl telefon a ukázal jí fotografii.
„Podívejte se.“
Žena se zamračila.
„To jste vy?“
„Ne.“
Daniel zavrtěl hlavou.
„Tohle je moje žena.“
Žena se znovu podívala na fotografii.
„Proč mi ji ukazujete?“
Daniel polkl.
„Protože vypadáte úplně stejně.“
Žena se nervózně zasmála.
„To není možné.“
„Potřebuju, abyste mi pomohla.“
„Jak?“
Daniel jí nabídl částku, která byla pro člověka žijícího na ulici nepředstavitelná.
„Chci, abyste několik týdnů vystupovala jako moje žena.“
Žena okamžitě odmítla.
„To je šílené.“
„Zaplatím vám předem.“
„Ne.“
„Dostanete vlastní byt. Oblečení. Lékaře. A dost peněz na to, abyste už nikdy nemusela spát na ulici.“
Žena mlčela.
Daniel pokračoval:
„Potřebuju jen zjistit, jestli se někdo pokusí reagovat na váš vzhled.“
Po dlouhém váhání souhlasila.
Ještě ten den ji odvezli do soukromého salonu.
Dostala nové oblečení, nechali ji umýt, upravit vlasy a změnit vzhled.
Daniel seděl v čekárně.
Když kadeřník začal její dlouhé vlasy stříhat, žena nervózně zavřela oči.
Hodiny ubíhaly.
Nakonec kadeřník ustoupil.
„Hotovo.“
Daniel vzhlédl.
A zbledl.
Tentokrát to nebylo kvůli podobnosti.
Bylo to kvůli vlasům.
Když žena přišla o dlouhé zacuchané vlasy, na zátylku se objevila malá jizva.
Daniel ji znal.
Laura ji měla od dětství.
Ale věděl také něco, co nikdo jiný nevěděl.
Tuto jizvu způsobila nehoda, o které Laura nikdy nemluvila s nikým kromě něj.
Daniel se pomalu zvedl.
„Kde jste k té jizvě přišla?“
Žena se dotkla zátylku.
„Nevím.“
„Co tím myslíte?“
„Pamatuju si jen to, co mi vyprávěli ostatní.“
„Kdo?“
Žena se odmlčela.
„Nevím.“
Danielovi se sevřel žaludek.
„Jak dlouho žijete na ulici?“
„Asi rok.“
„Asi?“
„Nemám přesné vzpomínky.“
Daniel na ni zíral.
„Co si pamatujete?“
Žena zavřela oči.
„Auto.“
Daniel ztuhl.
„Jaké auto?“
„Černé.“
„A dál?“
„Déšť. Někdo křičel.“
Daniel zbledl.
„Co ještě?“
Žena si přitiskla ruce ke spánkům.
„Pak rána. Potom jsem se probudila někde v nemocnici.“
Daniel ustoupil.
„V jaké nemocnici?“
„Nevím.“
„Kdo vás tam přivezl?“
„Nevím.“
Daniel okamžitě zavolal policii.
Několik hodin poté byla žena převezena na vyšetření.
Policie nechala porovnat její otisky prstů s databází pohřešovaných osob.
Výsledek přišel následujícího rána.
Daniel seděl v místnosti, když vyšetřovatel položil před něj dokument.
„Pane, musíme si promluvit.“
Daniel se podíval na papír.
„Je to ona?“
Policista přikývl.
„Ano.“
Daniel se rozplakal.
Po téměř roce byla Laura nalezena živá.
Jenže tím případ zdaleka neskončil.
Laura si postupně začala vzpomínat.