Do svatby zbývalo necelých šedesát minut.

Emma stála před zrcadlem ve svém pokoji a ještě před chvílí se usmívala.

Měla na sobě dlouhé bílé šaty, které si vybírala několik týdnů. Vlasy měla upravené, na stole ležela kytice a z přízemí se ozývala hudba.

Celý dům byl plný hostů.

Číšníci nosili sklenice, zahradou procházeli příbuzní a před domem stála řada drahých automobilů.

Emma měla za několik desítek minut stát před oltářem vedle Marka.

Muže, kterého milovala.

Muže, kterému věřila.

Mark pocházel z jedné z nejvlivnějších rodin v okolí. Lidé se před jeho rodinou chovali s respektem a někteří dokonce se strachem.

K Emmě však byl vždy jiný.

Pozorný.

Trpělivý.

Klidný.

A právě proto jí trvalo tak dlouho pochopit, koho si vlastně bere.

Když vyšla z pokoje, chtěla sejít dolů.

Vtom uslyšela hlasy.

Přicházely z pracovny.

Dveře nebyly úplně zavřené.

Emma se zastavila.

Nejdřív chtěla pokračovat.

Pak však zaslechla slovo, které ji přimělo zadržet dech.

„Její otec.“

Zůstala stát.

Pozorněji poslouchala.

„Po svatbě konečně připadne pozemek naší rodině,“ řekl Mark.

Emma se zamračila.

„A co když něco zjistí?“ zeptal se další muž.

Nastalo krátké ticho.

Pak Mark odpověděl:

„Do té doby už bude pozdě.“

„A když to zjistí před svatbou?“

Markův hlas zchladl.

„Pak dopadne stejně jako její otec.“

Emmě se podlomila kolena.

Její otec.

Zemřel před dvěma lety při údajné autonehodě.

Policie tehdy případ uzavřela jako tragickou nehodu.

Emma nikdy neměla důvod pochybovat.

Až do této chvíle.

Opatrně přistoupila ke dveřím a podívala se dovnitř.

Na stole ležela otevřená složka.

Emma zahlédla podpis svého otce.

Vedle něj byly fotografie jeho havarovaného automobilu.

A dokumenty týkající se pozemku, který po jeho smrti zdědila.

Najednou všechno dávalo smysl.

Mark si ji nebral z lásky.

Chtěl její majetek.

A možná právě kvůli němu zemřel její otec.

Emma dveře neotevřela.

Otočila se a rozběhla se opačným směrem.

Nešla si pro kabelku.

Nevzala si telefon.

Nešla za žádným příbuzným.

Prostě utíkala.

Její svatební šaty se zachytily o zábradlí.

Uvolnila je.

Seběhla po schodech a vyběhla zadním východem.

Během několika sekund byla na zahradě.

Mark si jí všiml z okna.

„Zastavte ji!“

Čtyři muži okamžitě vyběhli za ní.

Emma běžela, co jí síly stačily.

Bílé šaty se rychle zašpinily.

Déšť začal sílit.

Větve ji šlehaly do obličeje a vysoké podpatky se jí zabořovaly do mokré půdy.

Slyšela za sebou kroky.

„Emmo!“

Nezastavila.

Běžela dál.

Potřebovala se dostat na silnici.

Potřebovala najít pomoc.

Jenže jeden z mužů ji dostihl.

Popadl ji za paži.

Emma vykřikla a začala se bránit.

Brzy ji obklíčili ostatní.

A potom se mezi stromy objevil Mark.

Krátce se na ni podíval.

Na její roztrhané šaty.

Na bláto na tváři.

Pak jí vytrhl složku z ruky.

„Měla jsi všechno, Emmo.“

„Ty jsi zabil mého otce?“

Mark mlčel.

„Odpověz mi!“

Jeho tvář zůstala bez výrazu.

„Měla ses stát mou ženou,“ řekl nakonec. „Nemusela ses o nic starat.“

Emma se na něj dívala s odporem.

„Takže to byla celou dobu lež.“

Mark se otočil k mužům.

„Odveďte ji.“

„Kam?“

Mark ukázal směrem k lesu.

„Do jeskyně.“

Emma ztuhla.

O tom místě slyšela už jako dítě.

Místní se mu vyhýbali.

Byla to stará jeskyně ukrytá mezi skalami, do které se podle pověstí nikdo neodvažoval chodit.

Uvnitř žili hadi.

A někteří byli jedovatí.

„Ne,“ zašeptala Emma.

Muži ji začali táhnout pryč.

Mark zůstal stát.

„Do rána bude po všem.“

O několik minut později ji přivedli ke vchodu.

Jeden z mužů ji strčil dovnitř.

Emma spadla na vlhkou zem.

Když se pokusila zvednout, uslyšela syčení.

Ztuhla.

Před ní se pomalu pohyboval velký had.

Jeho tělo se téměř ztrácelo ve tmě.

Pak si všimla dalšího.

A dalšího.

Po stěnách a mezi kameny se pohybovaly desítky zvířat.

Muži ustoupili.

„Nechte mě!“

Nikdo neodpověděl.

Otočili se a odešli.

Emma zůstala sama.

Dveře jeskyně se postupně ztratily v dešti a tmě.

Jeden had se přiblížil k jejím šatům.

Další zvedl hlavu několik centimetrů od její ruky.

Emma ani nedýchala.

Každý pohyb mohl být nebezpečný.

A právě tehdy si všimla něčeho zvláštního.

Hadi se k ní nepřibližovali náhodně.

Většina z nich se držela stranou.

Pohybovali se podél stěn.

Jen několik jich bylo v její blízkosti.

Emma si vzpomněla na jednu věc, kterou jí kdysi řekl její otec.

Když byla malá, často ji brával na výlety do přírody.

Jednou ji vzal právě do oblasti, kde se tato jeskyně nacházela.

Tehdy jí řekl:

„Když se někdy ocitneš mezi hady, nepanikař. Nejdřív sleduj, kam se pohybují. Had zaútočí nejčastěji tehdy, když se cítí ohrožený.“