Útěk z vězení začal krátce po půlnoci.
Dvěma vězňům se podařilo překonat plot, zmizet z dohledu strážných a dostat se do hustého lesa. Ani jeden z nich se neohlédl.
Věděli, že mají jen několik hodin náskok.
Policie bude hledat především v okolí hlavních silnic, autobusových zastávek a obydlených oblastí. Proto se rozhodli držet co nejdál od civilizace.
První hodiny jim všechno vycházelo.
Běželi mezi stromy, prodírali se křovinami a několikrát překročili mělký potok, aby ztížili případné sledování.
Jenže ráno přišlo vystřízlivění.
Byli promrzlí, promočení a vyčerpaní.
Jeden z nich měl roztrženou bundu a druhý kulhal.
Jejich zásoby byly směšně malé.
V batohu měli jednu láhev vody, několik sušenek a trochu hotovosti.
Brzy pochopili, že takhle dlouho nevydrží.
Potřebovali jídlo.
Potřebovali peníze.
A především potřebovali nějaký způsob, jak se dostat z oblasti.
K večeru začal les řídnout.
Mezi stromy se objevilo světlo.
Oba muži se zastavili.
Před nimi stál malý dřevěný dům.
Byl úplně osamocený. Kolem nebyly žádné další budovy, silnice ani sousedé.
Na verandě seděla stará žena.
Mohlo jí být přes osmdesát.
Měla tmavý šátek, dlouhé šaty a v rukou držela dřevěnou hůl.
Klidně pozorovala les.
První uprchlík se pousmál.
„Máme štěstí.“
Druhý se podíval na dům.
„Určitě tam něco bude.“
„Jídlo, peníze. Možná klíče od auta.“
„A hlavně žádní svědci.“
Pomalu vyšli z lesa.
Žena si jich všimla až ve chvíli, kdy stáli několik metrů od verandy.
„Dobrý večer,“ řekla.
Její hlas byl klidný.
Až příliš klidný.
Jeden z mužů vystoupil dopředu.
„Potřebujeme peníze a klíče od auta.“
Žena se zamračila.
„Nemám auto.“
„Tak nám dejte peníze.“
„Mám jen pár mincí.“
Muž se zasmál.
„To zjistíme sami.“
Druhý zamířil ke dveřím.
Žena se však náhle postavila.
Byla malá a křehká.
Vedle dvou mužů působila téměř bezmocně.
Přesto se postavila přímo před vchod.
„Do domu nevstoupíte.“
Muž se zastavil.
„Cože?“
„Řekla jsem, že dovnitř nevstoupíte.“
Muž se zasmál.
„A jak nám v tom zabráníte? Tou holí?“
Položil jí ruku na rameno a hrubě ji odstrčil.
Žena zavrávorala.
Na okamžik to vypadalo, že spadne.
Nakonec se však udržela.
Narovnala se.
A podívala se mu přímo do očí.
„Varuji vás naposledy.“
„A co uděláte?“
Žena neodpověděla.
Jen se podívala za jejich záda.
Muž se zamračil.
„Na co se díváte?“
Vtom se ozvalo zapraskání větve.
Oba uprchlíci ztichli.
Zvuk přišel z lesa.
Otočili se.
Mezi stromy nebylo nic.
Jen tma.
Vítr.
Stíny.
Pak se pohnuly keře.
Další větev praskla.
Tentokrát mnohem blíž.
První muž ustoupil.
„Co to je?“
Žena stále stála na verandě.
A poprvé se na její tváři objevil téměř nepatrný úsměv.
Z lesa se ozvalo hluboké zavrčení.
Oba muži ztuhli.
Mezi stromy se objevila obrovská tmavá silueta.
Nejdřív viděli jen hlavu.
Potom široká ramena.
A nakonec mohutné tělo.
Zvíře pomalu vyšlo na mýtinu.
Byl to obrovský černý pes.
Jeho srst byla mokrá a na krku měl široký kožený obojek.
Muž u dveří okamžitě ustoupil.
„To je pes?“
Druhý nic neodpověděl.
Pes se zastavil několik metrů od nich.
Nehýbal se.
Jen je sledoval.
Pak udělal jeden krok dopředu.
Uprchlíci ustoupili současně.
Žena stále mlčela.
Pes se podíval na ni.
Potom na muže.
A znovu zavrčel.
Tentokrát mnohem hlasitěji.
První uprchlík začal couvat.
„Jdeme.“
„Počkej.“
„Řekl jsem, že jdeme.“
Pes udělal další krok.
Muž se otočil a rozběhl se zpátky do lesa.
Jeho společník ho následoval.
Během několika sekund byli pryč.
Nebojovali.
Nehádali se.
Zapomněli na peníze, jídlo i auto.
Jediné, co chtěli, bylo dostat se co nejdál od toho zvířete.
Pes je však nepronásledoval.
Zůstal stát na kraji mýtiny.
Žena si sedla zpátky na verandu.
Položila hůl vedle sebe a tiše řekla:
„Dobrá práce, Jacku.“
Obrovský pes si lehl k jejím nohám.
Jenže žena věděla, že tím příběh nekončí.
Protože muži, kteří právě utekli, netušili jednu důležitou věc.
Její dům nebyl tak opuštěný, jak si mysleli.
Asi půl kilometru odtud vedla stará lesní cesta.
A u ní byla ukrytá malá kamera.
Žena ji nechala nainstalovat poté, co jí před několika měsíci někdo začal chodit na pozemek.
V tu chvíli ještě nevěděla, kdo to je.
Teď už měla jejich obličeje zachycené na záznamu.
Když uprchlíci doběhli hluboko do lesa, zastavili se.
První z nich se opřel o strom.
„Co to bylo za psa?“
„Nevím.“
„Ten pes byl obrovský.“
„Neřeš psa. Musíme pokračovat.“
Jenže po několika minutách uslyšeli něco dalšího.
Zvuk sirény.
Oba ztuhli.
Pak další.
A další.
Policie se blížila.
Uprchlíci se rozhlédli.
„Jak nás našli?“
Nikdo jim neodpověděl.
Nevěděli, že stará žena už mezitím zavolala policii.
Ne proto, že by se bála.
Ale protože věděla, že pokud jsou to skutečně uprchlí vězni, nemůže je nechat zmizet v lese.
Policisté během krátké doby uzavřeli lesní cestu.
Oba muži se pokusili změnit směr.
Jenže narazili na další hlídku.
Po několika