Červnové slunce už jen líně svítilo, když Karina bloudila mezi hroby na okraji Kyjeva. Břicho jí tížilo – nejen fyzicky, ale i duševně. Byla v osmém měsíci těhotenství a její život, dosud poznamenaný vězením a opovržením, se znovu odehrával na samé hraně přežití. Hřbitov nebyl místem modlitby ani tiché vzpomínky – byl jejím každodenním bojištěm.

Lidé tu často nechávali jídlo jako obětiny zesnulým – kousek chleba, jablko, koláč. V Karinině realitě to nebyla symbolika, ale zdroj potravy.

Ten den byl jako každý jiný. Ale pak uviděla ji – hnědou koženou peněženku, položenou nedbale pod lavičkou u jednoho z hrobů. Náhrobek byl nový, lesklý, s portrétem muže ve středních letech. Zřejmě bohatý – květiny čerstvé, svíčky ještě doutnaly.

Karina se rozhlédla. Nikdo. Vzala peněženku do ruky, byla těžká. Srdce jí bušilo. Možná dnes nebude mít hlad. Možná si poprvé po měsíci koupí čaj a sedne si do parku, jako normální člověk.

Otevřela ji.

Uvnitř však nebyly peníze.

Místo bankovek – dopis. A fotografie.

Nejdříve vytáhla složený papír. Chvěly se jí prsty. Rozložila jej a četla:

„Pokud jsi tohle našla, pak věz, že jsem ti odpustil. Hledal jsem tě, Karino. Chtěl jsem tě najít dřív, než bude pozdě. Ale nemoc byla rychlejší. Tuhle peněženku ti nechávám, protože chci, aby sis vzpomněla, že jsi stále člověk. A že já v tebe nikdy nepřestal věřit.
Odpusť i ty mně – za to, že jsem tě nechal odejít.“
— Oleg

Pod papírem ležela zažloutlá fotografie – černobílá, lehce poškozená, ale stále čitelná. Mladá Karina, v náručí muže, usmívajícího se do objektivu. Oleg. Muž, kterého kdysi milovala. Muž, kterého zradila.

Minulost, která nikdy nezmizela

Karina si sedla na lavičku. Už ne jako zlodějka jídla, ale jako někdo, koho právě zasáhla pravda. Oleg… Vzpomínky se jí vrátily jako vlna – na něj, na jejich krátký čas štěstí, na hloupé rozhodnutí, které ji dostalo do vězení.

Tehdy si myslela, že ho ztrácí. Odešla, než mohl odejít on. Ukradla auto, odjela z města. A když ji chytli, neřekla nic. Žádná slova na rozloučenou, žádné prosby o odpuštění.

A teď… tu seděla u jeho hrobu. Těhotná, zlomená, a přesto najednou silnější než kdy jindy.

Peněženka bez peněz. Ale s novým začátkem.

V peněžence byl ještě jeden lístek. Malý papírek s adresou. A krátký vzkaz:

„Jestli někdy budeš potřebovat pomoc, jdi tam. Řekni, že tě posílá Oleg.“

Možná šance. Možná past. Ale Karina ucítila v sobě něco, co už dlouho nepoznala – naději. Oleg jí dal něco víc než peníze. Dal jí víru, že není navždy ztracená.