Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla.

„Lily…?“ zašeptala jsem.

Dívka se na mě nepodívala. Jen pevně sevřela svou gumovou kačenku a začala se třást ještě víc.

„Nechci, abys to viděla.“

Ta slova mi projela hlavou jako nůž.

„Zlatíčko, co se ti stalo?“

Lily začala plakat.

„Tatínek říkal, že to nesmíš vědět.“

V tu chvíli jsem ucítila, jak mi po zádech přeběhl mráz.

„Co nesmím vědět?“

Lily mlčela.

Podívala jsem se znovu na její nohu. To, co jsem předtím považovala za těžké zranění nebo infekci, bylo mnohem horší. Mezi oteklými prsty se nacházely další malé výrůstky, některé deformované a nepřirozeně pokroucené. Kůže byla napjatá, místy popraskaná a pokrytá tmavými skvrnami.

Ale nejhorší nebyl samotný vzhled.

Byl to zápach.

Sladký, těžký pach rozkladu, který jsem cítila už několik týdnů.

Najednou mi všechno začalo dávat smysl.

Proč Lily nikdy nesměla chodit bosá.

Proč odmítala sundat ponožky.

Proč Mark pokaždé změnil téma, když jsem se na její nohy zeptala.

Proč byly všechny koupelnové dveře vždy zamčené.

A proč jsem několikrát slyšela v noci z Lilyina pokoje tiché pláče.

„Lily,“ řekla jsem a snažila se zachovat klidný hlas, „musíme do nemocnice.“

Dívka okamžitě zavrtěla hlavou.

„Ne!“

„Musíme.“

„Tatínek se rozzlobí.“

„Je mi jedno, jestli se rozzlobí.“

V tu chvíli jsem si všimla, že Lily se nedívá na mě.

Dívá se za mě.

Na dveře koupelny.

Otočila jsem se.

Klika se nehýbala.

Zkusila jsem dveře otevřít.

Nic.

Zamčeno.

„Marku?“

Ticho.

Znovu jsem vzala za kliku.

Tentokrát jsem začala panikařit.

„Marku!“

Lily začala plakat.

„On je doma.“

Ztuhla jsem.

„Cože?“

„Tatínek nikam nešel.“

Podívala jsem se na ni.

„Říkal, že jde koupit zámky do sklepa.“

Lily pomalu zavrtěla hlavou.

„Lhal.“

V tu chvíli jsem uslyšela kroky.

Někdo kráčel po chodbě.

Pomalu.

Těžce.

Zastavil se přímo před koupelnou.

Lily se ke mně přitiskla.

„Prosím,“ zašeptala, „neříkej mu, že jsem ti to ukázala.“

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet i Mark.

„Lily, co ti udělal?“

„Nic.“

„Nelži mi.“

Dívka sklopila oči.

„On mi to nedělá.“

„Tak kdo?“

Nastalo ticho.

Potom Lily zašeptala:

„Ta paní ve sklepě.“

Všechno ve mně se zastavilo.

„Jaká paní?“

Lily se rozplakala.

„Já nevím, kdo to je.“

„Jak se jmenuje?“

„Nevím.“

„Proč je ve sklepě?“

Dívka si přitiskla ruce k obličeji.

„Protože tatínek říká, že tam musí být.“

Kroky za dveřmi se znovu ozvaly.

Tentokrát blíž.

„Sarah.“

Markův hlas.

Klidný.

Až příliš klidný.

„Otevři dveře.“

Lily začala hystericky plakat.

„Neotvírej.“

„Sarah.“

„Neotvírej!“

Položila jsem ruku na její rameno.

„Neboj se.“

„On ti ublíží.“

„Neublíží.“

V tu chvíli jsem si ale nebyla jistá, jestli to říkám jí, nebo sama sobě.

„Sarah, otevři.“

Podívala jsem se na dveře.

„Marku, potřebuji vědět, co se děje.“

Ticho.

„Co jsi viděla?“

Hlas se mu změnil.

Nebyl už klidný.

Byl chladný.

„Řekla mi, že má zraněnou nohu.“

„To není zranění.“

„Tak co to je?“

Dlouhé ticho.

A pak Mark řekl něco, co mě vyděsilo ještě víc.

„Neměla jsi jí sundávat ponožku.“

V tu chvíli mi došlo, že o tom věděl.

Věděl přesně, co se pod ní skrývá.

„Co je s ní?“

„Otevři dveře.“

„Ne.“

„Sarah.“

„Ne!“

Najednou se ozvala rána.

Mark udeřil do dveří.

Lily vykřikla.

Objala jsem ji a snažila se ji uklidnit.

„Musíme odsud pryč.“

„Nemůžeme.“

„Proč?“

„Protože všechny dveře jsou zamčené.“

Podívala jsem se na ni.

„Cože?“

Lily ukázala na malý ventilační otvor u stropu.

„Tatínek zamyká celý dům.“

V tu chvíli jsem pochopila, co znamenaly ty zámky.

Nešel koupit zámky do sklepa.

Kupoval je kvůli nám.

Mark znovu udeřil do dveří.

„Sarah, naposledy tě žádám, abys otevřela.“

Rozhlédla jsem se po koupelně.

Musela jsem najít cestu ven.

A potom jsem si všimla okna.

Bylo malé, ale možná dost velké na to, aby jím Lily prošla.

„Lily, dokážeš vylézt ven?“

Dívka se podívala na okno.

„Je tam mříž.“

„Cože?“

Přistoupila jsem k němu.

Měla pravdu.

Okno bylo zajištěné kovovou mříží.

Markův hlas se ozval znovu.

„Sarah.“

Tentokrát už zněl úplně jinak.

„Přestaň se snažit zachránit něco, čemu nerozumíš.“

Ztuhla jsem.

„Co jsi řekl?“

„Ty nevíš, co má moje dcera.“

„Tak mi to řekni!“

„Není nemocná.“

Podívala jsem se na Lily.

„Tak proč má takovou nohu?“

„Protože to není její noha.“

Nemohla jsem dýchat.

„Cože?“

„Otevři dveře.“

„Co jsi jí udělal?“

„Já nic.“

„Tak kdo?“

Mark mlčel.

A potom řekl:

„Tvoje otázky už nejsou důležité.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme v nebezpečí.

Vzala jsem Lily do náruče.

„Drž se mě.“

Dveře se začaly otřásat.

Mark se je pokoušel vyrazit.

Lily mi položila hlavu na rameno.

„Sarah.“

„Ano?“

„Musím ti něco říct.“

„Co?“

„Ta noha není moje.“

Ztuhla jsem.

„Co tím myslíš?“

Lily se rozplakala.

„Před třemi měsíci jsem se probudila a měla jsem ji.“

„Kdo ti ji dal?“

Dívka zavřela oči.

„Nevím.“

„Kde jsi byla?“

„Ve sklepě.“

V tu chvíli dveře povolily.

Markova ruka se objevila v