Toho dne byl vzduch ledově studený.

Vítr hnal po chodnících drobné sněhové vločky a lidé spěchali ulicemi s hlavami skloněnými, zabalení do drahých kabátů.

Daniel kráčel pomalu.

Vedle něj šla jeho sedmiletá dcera Emma.

Držel ji pevně za ruku.

Nechtěl, aby se ztratila v davu.

A také nechtěl, aby si všimla, jak nervózní je.

„Tati?“

„Ano?“

Emma se podívala na velkou budovu před nimi.

„Opravdu tam půjdeme?“

Daniel se zastavil.

Pohlédl na skleněné dveře luxusního butiku.

Za nimi se třpytily lustry.

Na stojanech visely drahé šaty.

Ve vitrínách se leskly šperky.

Všechno bylo dokonalé.

A úplně cizí.

Daniel se podíval na své boty.

Byly staré.

Na pravé podrážce se začínala odlepovat guma.

Jeho bunda měla na rukávu zašitý šev.

Džíny už dávno ztratily původní barvu.

Emma měla růžový kabát, který jí byl o něco větší.

Daniel ho koupil z druhé ruky.

Ale dívka ho milovala.

Protože jí ho koupil tatínek.

„Jen se podíváme,“ řekl.

Emma se usmála.

„Ale já nic drahého nechci.“

Daniel se zasmál.

„Já vím.“

„Tak proč sem jdeme?“

Daniel se k ní sklonil.

„Protože máš narozeniny.“

Emma se usmála.

„Ale vždyť jsi mi koupil dort.“

„Dort není dárek.“

„Je.“

„Není.“

„Je.“

Daniel se zasmál.

„Dobře. Ale dnes si můžeš vybrat ještě něco.“

Emma se podívala na výlohu.

„Co třeba tohle?“

Ukázala na malou krabičku.

Daniel se podíval.

Uvnitř byl jednoduchý stříbrný přívěsek ve tvaru hvězdy.

Nebyl nejdražší.

Ale pro Daniela byl drahý.

Příliš drahý.

Přesto přikývl.

„Pojďme se podívat.“

Otevřel dveře.

Vstoupili.

A okamžitě se změnila atmosféra.

Několik lidí se otočilo.

Daniel to cítil.

Pohledy.

Šepot.

Ticho.

Emma si ničeho nevšimla.

Dívala se na vystavené šperky.

„Tati, podívej.“

Daniel se usmál.

„Je krásný, viď?“

„Ano.“

„Tak se zeptáme, kolik stojí.“

Přistoupili k pultu.

Za ním stála mladá prodavačka.

Prohlédla si Daniela od hlavy k patě.

Pak se podívala na Emmu.

Na její boty.

Na její kabát.

A znovu na Daniela.

„Dobrý den.“

„Dobrý den.“

Daniel ukázal na přívěsek.

„Kolik stojí tenhle?“

Prodavačka se usmála.

Ale nebyl to laskavý úsměv.

„Ten?“

„Ano.“

„Je to ruční práce.“

„Rozumím.“

„Stojí 380 eur.“

Daniel ztuhl.

Emma se na něj podívala.

„To je hodně, tati.“

Daniel polkl.

„Ano.“

Prodavačka zvedla obočí.

„Něco levnějšího máme vzadu.“

Daniel se podíval na Emmu.

„To nevadí.“

„Můžeme se podívat?“

„Samozřejmě.“

Prodavačka ukázala na zadní část obchodu.

„Ale prosím, ničeho se nedotýkejte.“

Daniel přikývl.

„Samozřejmě.“

Vzali se za ruce.

Udělali několik kroků.

A tehdy se ozval smích.

Dvě prodavačky stály u pultu.

Jedna z nich něco zašeptala druhé.

Obě se podívaly na Daniela.

Pak na Emmu.

„To je neuvěřitelné.“

„Co?“

„Nic.“

„Tak proč se směješ?“

„Jen mě zajímá, co tady hledají.“

Daniel předstíral, že nic neslyší.

Emma se zastavila.

„Tati.“

„Ano?“

„Smějí se nám?“

Daniel se usmál.

„Ne.“

„Ale dívají se.“

„To nic neznamená.“

„Proč?“

Daniel si klekl.

„Protože lidé někdy koukají na věci, kterým nerozumí.“

Emma se zamyslela.

„Nerozumí čemu?“

Daniel se usmál.

„Tomu, že nejlepší věci nejsou vždycky ty nejdražší.“

Emma se usmála.

„Takže si ten přívěsek můžeme koupit?“

Daniel se podíval na cenovku.

Pak na dceru.

„Uvidíme.“

Vtom se ozval hlas.

„Pane.“

Daniel se otočil.

Byla to jiná prodavačka.

„Ano?“

„Myslím, že jste si spletl obchod.“

Daniel ztuhl.

„Prosím?“

„Tady prodáváme luxusní zboží.“

„Já vím.“

„Pak tedy nerozumím, co tady děláte.“

Emma se podívala na otce.

Daniel cítil, jak mu hoří tváře.

„Chci koupit dárek své dceři.“

Prodavačka se pousmála.

„Samozřejmě.“

„Tak v čem je problém?“

„Žádný problém.“

Podívala se na jeho boty.

„Jen jsem se snažila ušetřit vám čas.“

Daniel sevřel čelist.

„Děkuji.“

„Možná by pro vás byl vhodnější nějaký běžný obchod.“

Emma se podívala na otce.

„Tati, pojďme pryč.“

Daniel se sklonil.

„Počkej.“

„Ale oni nás nechtějí.“

„To není důvod odejít.“

Prodavačka si odfrkla.

„Pane, opravdu nechceme dělat scénu.“

Daniel se narovnal.

„Já také ne.“

„Pak byste měl odejít.“

V obchodě se rozhostilo ticho.

Několik zákazníků se otočilo.

Daniel se podíval na Emmu.

V jejích očích viděl rozpaky.

A tehdy pocítil něco mnohem horšího než stud.

Vztek.

Ne kvůli sobě.

Kvůli ní.

„Moje dcera má dnes narozeniny.“

Prodavačka mlčela.

„Chtěl jsem jí koupit malý dárek.“

„Rozumím.“

„Ne, nerozumíte.“

Danielův hlas se zachvěl.

„Nevíte, kolik hodin jsem pracoval, abych jí mohl něco koupit.“

„Pane…“

„Nevíte, kolikrát jsem jí řekl, že příští měsíc to bude lepší.“

Ticho.

„Nevíte, kolikrát jsem si sám nekoupil jídlo, abych jí mohl zaplatit školní oběd.“

Emma se podívala na otce.

„Tati…“

Daniel se zarazil.

Nechtěl pokračovat.

Ne před ní.

Ne takhle.

Otočil se.

„Pojď, Emmo.“

Vzali se za ruce.

A právě když chtěli odejít, otevřely se dveře.

Do obchodu vstoupil muž.

Bylo m